Angelika Overath

Ten den

2012, NLN, přeložila Jitka Nešporová

Vždyť ona dýchá. Vyděsila se. Matka byla upravená, učesaná a umytá a pokojně tu ležela. A ona slyšela, jak dýchá.

Vždyť ona dýchá, chtěla vykřiknout, ale zakázala si to. Viděla odstavený, čerstvě propláchnutý přístroj na dialýzu
se stočenými, průsvitnými hadičkami. Do místnosti dopadalo měkké letní světlo přefiltrované listím kaštanu. Ještě
včera proudila rudými hadičkami matčina krev.

Ale vždyť ona dýchá, pomyslela si, slyším přesně, jak dýchá. Ona už ale nedýchá, to ví, protože je mrtvá. Už do telefonu jí řekli, že matka umírá, že už matku nezastihne naživu, i kdyby sem těch sto kilometrů okamžitě jela taxíkem. Přijala tu zprávu s bodavým ulehčením – a vzápětí se dostavila zběsilá panika.

Když nasedla do taxíku, viděla, jak digitální hodiny poskočily na 11:03. Později se dozvěděla, že to byl okamžik její smrti. U jejího lůžka, kde teď tak tiše ležela v zelenavém světle – a ona slyšela, jak dýchá –, pochopila, že její matka byla smrtelná. Ten nádech musel být nějaký přízrak, šálení smyslů. Matka je mrtvá.

Takže je to možné, pomyslela si. Samozřejmě věděla, že to jednou může nastat, že matka zemře a dcera bude žít,  ale doopravdy tomu nevěřila. Její smrt byla nevyslovené ujednání proti nim oběma, proti veškerému samozřejmému principu života. Měla bych se teď modlit, pomyslela si, ale nepomodlila se. Měla bych ji políbit na rozloučenou, pomyslela si. A nepolíbila ji. Poslouchala její dech, který neslyšela.