Rjú Murakami

Piercing

2012, Argo, přeložil Jan Levora

V dětské postýlce spalo maličké stvoření. Jako pokusné zvířátko v laboratorní kleci, pomyslel si Masajuki Kawašima. Zastínil dlaní světelné pero tak, aby ložnice zůstala v přítmí a světlo dopadalo jen na obrysy tělíčka nemluvněte.

Naklonil se k postýlce a zašeptal: „Moc hezky spinkáš.“

Když byla jeho žena Jóko těhotná a břicho se jí postupně zvětšovalo, s pocitem zodpovědnosti za dítě, které se mu narodí, začal se trápit obavami, co si počnou, jestli děťátko bude trpět nespavostí. Sám měl problémy s nespavostí od doby, kdy začal chodit do základní školy, a v žilách dítěte bude přece kolovat z poloviny jeho krev. Slyšel, že je normální, když novorozenci prospí doslova celý den, a vybavoval si, že někteří odborníci na výchovu dětí tvrdí, že spánek je pro kojence vlastně jeho prací. Co potom může být větší tragédie než miminko, které trpí nespavostí?

Tiše se otočil a pohlédl na Jóko, jak ze spánku klidně oddychuje v jejich manželské posteli. Zřetelně slyšel její pravidelný dech. Dělal to takhle už několik nocí za sebou, že když Jóko tvrdě usnula, on sám vstal a prohlížel si tvář jejich miminka. Dnes to bylo přesně po desáté. Jóko celé dopoledne pracovala, takže se nemusel obávat, že by se v tuhle pozdní hodinu po půlnoci probudila, protože jeho žena – silná, zdravá devětadvacetiletá odbornice na pečení a vaření – nespavostí rozhodně netrpěla.

Její specializací bylo pečení chleba a cukroví. Dříve pracovala ve velké pekárně, ale po svatbě dala výpověď a začala v jejich bytě dva plus jedna pořádat kurzy vaření a pečení pro lidi z okolí. Její hodiny, které byly velice oblíbené, se konaly každý den s výjimkou pouhých dvou dnů volna měsíčně, a navštěvovalo je celkem několik desítek lidí – studentky střední vyšší školy, ženy v domácnosti, osaměle žijící stařenky, a dokonce i několik mužů středního věku. Celý byt včetně ložnice byl cítit vůní másla, která pro Kawašimu symbolizovala štěstí.

Čtyři měsíce po narození dostala jejich dcera na počest babičky, Jóčiny matky, jméno Rie. Jóko stíhala pečovat o ni a dál přitom vést hodiny vaření a pečení. Pomáhalo jí také to, že její kurzy navštěvovaly skoro samé ženy, takže když měla zrovna plné ruce práce, byly ochotné kdykoliv jí s miminkem pomoci.

Kawašima na okamžik zhasl světelné pero a zahleděl se škvírou mezi závěsy na bledě zářící měsíc. Úzký pruh slabých měsíčních paprsků dopadal přímo doprostřed dětské postýlky a klouzal po růžové dece, kterou bylo miminko přikryto, až na kapsu Kawašimových manšestrových kalhot. Jako malý kluk Kawašima rád sedával v téhle místnosti, ozářené jen matným měsíčním svitem, a představoval si v duchu dlouhou úzkou cestu vedoucí kamsi do neznáma. Zatímco vzpomínal na dětství, vytáhl z kapsy kalhot sekáček na led, opatrně, aby se nepořezal.

V pravé ruce sekáček, levou zlehka poodhrnul přikrývku. Odhalil tak šíji a horní část hrudníčku dítěte, na pohled bělostnější a měkčí než střídka chleba, který pekla Jóko. Znovu rozsvítil světelné pero a zamířil jeho světlo na dceřiny tváře a krk. Měl pocit, jako by ložnici rychle zaplnila vůně čerstvě upečeného chleba, smíšená ještě s jakýmsi zápachem, který však nedokázal rozpoznat.

Ani si neuvědomoval, že mu na čele a na spáncích naskočily krůpěje potu, dokud jedna z nich neskanula na deku v postýlce. Deskové topení u stěny sice celou místnost trochu vyhřálo, ale zdaleka v ní nebylo takové teplo, aby se člověk zpotil. Hrot sekáčku se roztřásl. Kapka potu stekla Kawašimovi z čela do koutku oka.

,To je ale nepříjemné,‘ pomyslel si a na okamžik zamhouřil oko. ,Ani jsem netušil, že jsem se takhle zpotil. Vůbec jsem ten pot nevnímal. Jako bych se nepotil já, ale nějaká figurína nebo někdo neznámý, kdo se mi jenom hodně podobá. Zatraceně!‘

Když otevřel oko, najednou měl pocit, jako by jeho smysly – zrak, čich a sluch – splynuly vjedno a pak zničehonic, jako by mu někdo vrazil facku, ucítil štiplavý zápach kouře. Jako když hoří něco organického, třeba vlna nebo nehty.