Julio Llamazares

Žlutý déšť

2012, dybbuk, přeložil Jan Machej

Až se ocitnou na vrcholcích Sobrepuerta, bude se již dozajista stmívat. Husté stíny se povalí po horských svazích jako vlny a slunce, kalné a roztavené, plné krve, se bude před nimi plazit a z posledních zbytků sil se zachycovat kručinek a hromady trosek a sutin toho, co (před požárem, který zastihl celou rodinu spící se všemi jejími zvířaty) bývalo osamělým domem v Sobrepuertu.

Ten, který půjde v čele skupiny, se vedle něj zastaví. Bude pozorovat rozvaliny, bude rozjímat nad nesmírnou a ponurou samotou těchto končin. Mlčky se pokřižuje a počká, až ho další dojdou. Té noci přijdou všichni: José z domu Pano, Regino, Chuanorús, uhlíř Benito, Aineto se svými dvěma syny, Ramón z domu Basa. Všichni do jednoho zocelení časem a prací. Muži stateční, odjakživa navyklí tesknotě a samotě těchto hor. Ale navzdory tomu – a lopatám a puškám, jimiž jsou bezpochyby vyzbrojeni – jejich oči a jejich kroky zahalí stín nočního neklidu. I jejich pohled se na okamžik zastaví na sesutých zdech spáleného stavení a potom na místě, na které ukáže jeden z nich rukou již zdáli.

V dálce, naproti nim, na opačném svahu hory, se střechy a stromy Ainielle, utopené v moři skalistých úbočí, už pomalu začnou slévat s prvními stíny noci, která zde, proti západu slunce, vždy přichází mnohem dříve. Při pohledu z vrchu visí Ainielle nad propastí jako lavina trýzněných cihel a břidlicových tašek a jen z těch nejspodnějších domů – těch, jež se skutálely přivábeny vlhkostí a závratností řeky – se slunci podaří vyrvat ze skla a břidlice ještě nějaký ten poslední záblesk. Vše kolem dokola se pohrouží do naprostého ticha a klidu.

Nikde ani hlásek, ba ani stopa po dýmu, nikde ani živá duše, ba ani její stín ploužící se ulicí. Ani záclona se nezachvěje, ani prostěradlo pověšené na některém z mnoha oken se nepohne. V dálce nedokážou vytušit žádné znamení života. Avšak ti, kteří budou pozorovat vesnici z vysokých hřebenů Sobrepuerta, budou vědět, že tady, uprostřed tolikerého klidu, uprostřed tolikerého ticha a tolikerých stínů, jsem je již zahlédl a budu na ně čekat.

Dají se znovu do kroku. Nechají za sebou zříceniny domu a po stezce vedoucí přes dubové lesy a břidlicová skaliska budou sestupovat do údolí. Cestička se na úbočích zúží a nalepí se na svah jako užovka plazící se ve snaze najít nablízku vlhkou skrýš. Někdy se jim stezka na okamžik ztratí v houští, jindy zase pod hustým příkrovem lišejníků a kručinek na dlouhou dobu úplně zmizí. Po celá ta dlouhá léta jsem po ní šlapal jen já.

Budou tedy kráčet v tichosti, velmi pomalu, aniž by spouštěli z očí toho, kdo půjde před nimi. Brzy k nim dolehne tlumený hukot řeky. Sova – možná tatáž, která teď letí kolem mého okna – zahouká v dubovém háji. Nenávratně se setmí a ten, který povede skupinu, rozžehne svítilnu a zastaví se.

Všichni muži jej takřka okamžitě napodobí. Všechny oči, jako by byly vábeny stejným stínem, se zaboří do neproniknutelného šera propasti. A tehdy, proti žlutavému a přízračnému světlu svítilen, zatímco se jejich ruce ještě jednou nervózně pokusí v tichosti pohladit zbraně, spatří skrze topoly siluetu mlýna – ještě stojícího, stěží odolávajícího hnilobě břečťanu a zapomnění – a potom, v pozadí, odrážející se od oblohy, melancholický profil Ainielle: již před nimi, velmi blízko, upřeně je pozorující prázdnými očními důlky svých oken.