Jacques Futrelle

Problém cely č. 13

2012, Argo, přeložil Martin Svoboda

Takřka všechna písmena, která v abecedě ještě zbývala poté, co Augustus S. F. X. Van Dusen dostal od rodičů jméno, si tento džentlmen pořídil v průběhu své oslnivé vědecké kariéry. Poté, co je náležitým způsobem získal, mu byla přilípnuta za příjmení, a jeho jméno tak se vším, co k němu přináleželo, tvořilo velkolepý a úchvatný řetězec.

Augustus držel tituly Ph.D., JUDr., CSc., MUDr. a MVDr. A kromě toho získal i další — sám ani přesně nevěděl, jaké — na výraz uznání jeho schopností od rozmanitých vzdělávacích a vědeckých institucí v zahraničí.

Jeho vzhled byl stejně neobyčejný jako jeho jmenopis. Profesor byl štíhlý, s úzkými rameny, hrbil se jako student a v hladce oholené, bledé tváři se zrcadlil sedavý život samotáře.

Jeho věčně přimhouřené oči vzbuzovaly bázeň — mhouřil je jako člověk, jenž studuje věci titěrné —, a když už jste je za tlustými skly brýlí vůbec zahlédli, viděli jste jen vybledlé modré štěrbiny.

Ale nejnápadnější rys se nacházel nad jeho očima. Měl vysoké, široké čelo, co do výšky a šířky až nepřirozeně vyvinuté, korunované bohatou kšticí hustých, žlutých vlasů.

Pospolu pak všechny tyto drobnosti budily dojem prapodivné, téměř až groteskní osobnosti. Profesoru Van Dusenovi kolovala v žilách příměs německé krve. Jeho předkové se po celé generace vyznamenávali ve vědeckých oborech; profesor — mysl nad jiné bystrá — byl jejich logickým důsledkem. Hlavně a především byl logikem.

Přinejmenším pětatřicet let z onoho zhruba půlstoletí, co se nacházel na světě, věnoval výhradně dokazování, že dvě a dvě se vždy rovnají čtyřem, vyjma neobvyklých případů, kdy se mohou také rovnat třem či pěti.

Obecně zastával názor, že všechny věci, jež někde začínají, musejí někam směřovat, a duševní sílu zděděnou po praotcích dokázal upřít na jakýkoliv problém. Za povšimnutí mimochodem stojí, že profesor Van Dusen nosil klobouk velikosti 8.