Meir Šalev

Ruský román

2012, Garamond, přeložila Šárka Doležalová

Jedné letní noci byl starý učitel Jaakov Pines prudce vytržen ze spánku svíravou úzkostí. Venku někdo vykřikl: „Šoustám Libersonovu vnučku!“ 

Ten výkřik – nestydatý, hlasitý a zřetelný – zněl vyzývavě mezi korunami kanárských borovic nedaleko vodárenské věže. Chvíli se vznášel na místě jako dravý pták a potom se střemhlav vrhl k vesnici. Starému učiteli se rozechvělo srdce bolestným a důvěrně známým odporem. Opět se ukázalo, že ta nechutná slova slyší pouze on sám.

Dlouhá léta se urputně bránil vnějším tlakům, utěsňoval každou skulinu, zaceloval každou trhlinu. „Jako ten holandský chlapec, který prsty ucpává prosakující hráz,“ říkával o sobě pokaždé, když se chystal zaútočit na další hrozbu. Mšice, státní loterie, dobytčí klíšťata, komáři rodu Anopheles, hejna kobylek a džez se valily kolem něj jako černé vlny a tříštily se o palubu jeho srdce na pramínky odkapávající pěny.

Pines se rozhněvaně posadil na posteli, otřel si prsty o chlupatou hruď a podivoval se, jak je možné, že život ve vesnici běží dál v zaběhnutých kolejích, zatímco tu dochází k veřejnému pokusu o narušení pořádku.

Celý mošav, jak říkávají lidé z Jezreelského údolí, podřimoval. Mezci a dojnice v chlévech, nosnice v kurnících, upracovaní lidé se svými plány a sny na skromných postelích. Jako starý stroj, jehož součástky si už na sebe zvykly, setrvávala vesnice ve své noční rutině. Vemena se plnila mlékem, hrozny se nalévaly šťávou, na plecích velkých telat, která měli co nevidět poslat na porážku, dorůstalo prvotřídní maso.

Pilné bakterie, „naši jednobuněční přátelé,“ jak jim při hodinách Pines uznale přezdíval, neúnavně dodávaly čerstvý dusík kořenům rostlin. Jen starý učitel, mírný člověk a pedagog známý svou trpělivostí, nenechal nikoho, natož sebe sama, usnout na vavřínech dosažených výsledků.

„Však já tě dostanu, neřáde jeden,“ zamumlal vztekle a ztěžka se zvedl ze své železné postele. Třesoucíma se rukama si zapnul staré khaki kalhoty, obul si černé pracovní boty, které mu vlévaly do kotníků sebejistotu, a vyrazil do boje. Pro samé rozrušení nenašel potmě brýle, ale štěrbinami ve dveřích pronikalo dovnitř měsíční světlo a ukazovalo mu cestu.