Jean-Paul Sartre

Sešity z podivné války

2012, Academia, přeložil Michal Novotný

Marmoutier, čtvrtek 14. září 1939

Zvláštní spojení stoicismu a optimismu. Setkáme se s ním u antického stoika, který potřebuje věřit, že svět je dobrý. Spíš než spojení teoretické je to psychologická mašinerie. Další lest, aby se člověk uklidnil, další past neautentičnosti. Začal jsem být stoikem, a to na jedné straně předpokládalo, že jsem se zbavoval všeho, co utvářelo můj minulý život, a na druhé straně jsem přijímal takovou budoucnost, v níž mé vlastní možnosti přestaly existovat. Právě tomu se zde říká, že někdo „hoří nadšením“. Smířil jsem se s tím, že budu takový, ale neuvědomoval jsem si, že podstata tohoto stavu zahrnuje obdivnou poslušnost vůči vojenské moci, na níž jsem závisel.

Pokud jsem se svěřil do jejích rukou, důvěřoval jsem jí a přestal jsem být „mužem resentimentu“. Byl to zjevný důsledek faktu, že jsem se svobodně vzdával sebe sama. Ztrácel jsem kritického ducha a v prvních dnech jsem byl sám překvapen vlastní nelibostí, když v mé přítomnosti někdo kritizoval důstojníky. Je jisté, že známý postoj, kdy se „řekne ne“, v sobě zahrnuje pochybnosti a výhrady. Naproti tomu souhlas s sebou nese v zásadě obdiv, a právě to nesnáším ze všeho nejvíc.

Jelikož jsem byl příliš zaměstnán tím, abych byl sebou samým, alespoň vnitřně, tedy bez pocitu beznaděje i zbabělosti, nedokázal jsem zvolit mezi souhlasem a nesouhlasem, mezi přikývnutím a odporováním, a nezabýval jsem se objektivní situací. Naštěstí jsem se stýkal s desátníkem Paulem, a to je přirozeně nespokojený a zmatený socialista. Nikoli ten, kdo „říká ne“, ale kdo je zneklidněn, popuzen, kdo má jednou strach z vrchního velení a podruhé je zavrhuje. Tak jsem nakonec začal chápat skutečný stav věcí.

Navíc mi ta žalostná přeprava ze Ceintrey do Marmoutier otevřela oči: armáda byla ve válce tou, jakou byla v míru. Důležité je tedy oddělit přijetí věci od jejího obdivování. To se děje právě teď. Zbývá prozkoumat skutečný stav věcí.

Stoikova protivenství

Příchod člověka hořícího nadšením do skupiny chytráků, zbabělců a ulejváků nepostrádá komické rysy. V té partě jeden vypouští duši strachem ze smrti, druhý se snaží využít situace ve svůj prospěch, zatímco třetímu je všechno jedno a stará se jen o to, aby měl ráno a večer svou porci vína. Stoikovi to připadá směšné, ale nemůže se od toho oprostit a stává se rychle jejich komplicem.

Když o tom ale přemýšlím, musí být ve mně něco, co v jádru mé přičlenění k této partě vysvětluje. Byl jsem stoikem, i co se týče chytristiky. Můj stoicismus se vztahoval výlučně ke ztrátě dosavadního života, ale nikoliv k nebezpečí smrti. Přišel jsem sem pevně rozhodnut, že se ke svému životu zase vrátím, a od začátku jsem předpokládal, že mi moje odbornost meteorologa pomůže dostat se z nejhoršího (alespoň v tom, co se týká největší dřiny, spaní na ubikacích atd.). Mám tedy to, co si zasluhuji.

Narazil jsem na skupinu chlapů, kteří mají stejné starosti jako já, ovšem bez literatury a filosofické omáčky stoicismu. Chtějí si zachránit kůži a nijak se tím netají. Já si tu svou chci zachránit také, ale chci také „vyvolat debatu“, to je profesionální deformace. Ostatně není tento stoický postoj rovněž duševní obranou?

V tom případě bych vůbec nebyl tím „nahým“ člověkem, jímž bych býval chtěl být, ale potlačil bych své pudy. Abych tolik netrpěl, musel bych cenzurovat vzpomínky z civilu, přátelství a lásky, stejně jako druzí cenzurují své sexuální touhy. „Cenzura“ je zde přirozeně symbol. Jedná se o vědomou hráz. Je přece jasné, že nejsem zdaleka tak nešťastný, než kdybych přistoupil na to, že se budu trápit.

A je také jisté, že socialista Paul na rozdíl ode mne předpokládá, že autenticita spočívá v úpění a nářku. Chce svého postavení želet, protože se domnívá, že se svým nářkem dopracuje správnějšího pohledu. Při bližším prozkoumání však také on přirozeně zjistí, že se jeho autenticita vytrácí, protože svými nářky omlouvá své pesimistické sklony.