Meir Šalev: Na vojnu by se v Izraeli mělo chodit v pětašedesáti

Během pár dnů v Praze stihl izraelský spisovatel Meir Šalev posbírat desítky historek o svém oblíbenci Hrabalovi. Při rozhovoru ukazoval fotky tlustého kocoura Kramera, který k němu přišel z ulice a jméno dostal po postavě ze seriálu Seinfeld, i jedovaté zmije, jež mu před pár týdny vlezla na zahradu. Příznačná situace pro muže, který za román o poštovních holubech získal cenu zoologické fakulty Univerzity v Tel Avivu a za další knihu ještě obskurnější ocenění Entomologické společnosti.

Šalev je však především váženým politickým komentátorem a ze všeho nejvíc autorem bestsellerů. Jeho debut Ruský román v českém překladu Šárky Doležalové právě vydalo nakladatelství Garamond a dnes jej autor osobně představí na festivalu Svět knihy.

HN: Máte striktně rozdělené, co je politika a co literatura?

Ano. Pravidelně píšu politické sloupky pro největší izraelský deník Yediot Achronot, ale do literatury to nepatří. Když v beletrii narazím na politické téma, začne mě nudit; podezírám autora, že chce buďto propagovat své politické myšlenky skrze beletrii, nebo svoji beletrii skrze politiku. Nemá se to míchat, je to podobné jako se všemi těmi filmy, v nichž se izraelský voják zamiluje do Palestinky. Chceš psát o politice, tak piš do novin, a nedělej z toho umění. Ilias a Odyssea jsou také dvě knihy.

HN: A vy máte samozřejmě raději...

Pochopitelně Odysseu. Upřímně - kdo si pamatuje něco z Iliady? Možná tak Helenu a Trojského koně. Naopak příběh muže, který se dvacet let vrací domů, fascinuje dodnes a inspiroval i mě. Všichni píšeme o návratech, protože jde o jedno z nejsilnějších témat v literatuře. Můj otec byl básník a spisovatel; jeho próza byla silně politická a jeho básně lyrické. Vždy jsem četl jen jeho básně.

HN: Narodil jste se v kibucu, ale vyrůstal v mošavu. Jaký v tom byl rozdíl?

Začátkem padesátých let představoval kibuc ryzí formu komunismu, podstatně radikálnější než cokoliv v Sovětském svazu. Akorát že v Izraeli samozřejmě nebyl žádný Stalin. Přesto nikdo nesměl mít soukromý majetek; člověk si mohl uvařit čaj, ale jedl společně s ostatními ve velké síni, děti se rodičům odebíraly po narození a rodiče s nimi pak trávili jen pár hodin denně, stejně jako ostatní. Nesměli jste mít rádio nebo televizi, vše jen ve společenské místnosti pro celý kibuc. Ale to platilo jen v době mého mládí. První čtyři roky života jsem strávil v kibucu, dál jsem vyrůstal v nejstarším izraelském mošavu v Nahalalu.

HN: Vy jste vlastně starý jako sám stát Izrael?

S nadsázkou říkávám, že ročník 1948 přinesl dvě největší díla sionismu: stát Izrael a mě samotného. Oběma je nám šedesát čtyři let, akorát že já jsem zachovalejší. Nerad už bych žil v kibucu. Mošav je také venkovská zemědělská osada, ale výrazně liberálnější: člověk má vlastní dům, večeří s vlastní rodinou, stará se o své děti, každý pracuje na své vlastní farmě. Ale mléko přesto prodává společně s dalšími obyvateli a za společné peníze také nakupuje třeba jídlo pro zvířata.

HN: Je dítě, které v tomhle prostředí vyrůstá, spokojené?

Neřekl bych, podle mě to odporuje lidské přirozenosti. Když mi byly čtyři roky, rodiče mě vzali do hračkářství ve městě. A já, naučený, že vše patří všem, jsem popadl hračku a v klidu jsem s ní odešel bez placení. V kibucu kolem toho byla roztržka, samozřejmě jsem hračku musel odevzdat ostatním dětem. Ale taková už je mentalita osadníků, kteří na území tehdejší Palestiny přišli před sto lety, naočkovaní socialistickými a komunistickými idejemi z východní Evropy. V Izraeli se k tomu ještě přimíchal sionismus, takže se budoval sice stát pro Židy, ovšem stát socialisticky založený.