Jennifer Egan: Chtěla jsem být hippík

Protože letos Pulitzerovu cenu za prózu nikdo nezískal, je Jennifer Eganová stále její poslední nositelkou. Zcela po právu ji vloni obdržela za román Návštěva bandy rváčů, který v českém překladu Barbory Punge Puchalské právě vydal Odeon. Kniha odkazuje na Prousta a je zdánlivě orientována kolem začátků punkové hudby.

Ve skutečnosti ale vypráví mnohem širší příběh o New Yorku, San Francisku a o tom, co s lidmi dělá čas - se studentkami, muzikanty a producenty, dětmi, manželkami, a dokonce i diktátory.

"Původně to byla jen povídka. Každá další postava mě ale nutila, abych se jí snažila porozumět, a jak jsem si v hlavě vytvářela příběhy jednotlivých protagonistů, nějak mi to vzniklo pod rukama," říká Eganová.

HN: V osmdesátých letech jste procestovala Sovětský svaz. Kam až jste dojela?

Až do Československa ne. Šlo o organizovaný, skupinový turistický výlet, který platila zčásti americká a zčásti sovětská strana. Největší dojem na mě udělala Střední Asie, hlavně Taškent, který už tehdy působil naprosto odlišně od všeho, co jsem viděla v Moskvě či tehdejším Leningradu. Všem Američanům, včetně mě, tehdy dvacetileté holky, bylo jasné, že tyhle muslimské kultury do Sovětského svazu nikdy nezapadnou. A ten americký pohled na věc také historie potvrdila.

HN: Na konci vašeho románu Návštěva bandy rváčů se přídavné jméno "americký" používá výhradně s ironickou nadsázkou.

Poslední kapitola knihy je ryzí futurismus, hravá spekulace, jak by to mohlo v budoucnosti dopadnout, takové mrknutí směrem k mému vlastnímu národu a scénář ze všech nejhorší. Nepřeji Americe zlý osud, ale fakt je, že zvlášť po všech nedávných invazích by měla být opatrnější.

HN: V románu, stejně jako ve vaší starší knížce Podívej se na mě, silně figurují budovy Světového obchodního centra. Proč?

Podívej se na mě vyšlo přesně ten týden, co jsme zažili teroristické útoky, a děj knihy je do jisté míry předznamenal. Kdybych román psala o týden déle, nejspíš by skončil ve stoupě nebo by dva roky čekal na odložené vydání kvůli traumatu, jaké Američani z téhle látky měli. Je přirozené, že americká, respektive newyorská literatura, se k Světovému obchodnímu centru vyjadřuje; už nelze napsat román o New Yorku a nereflektovat skutečnost, že v chronologii města zkrátka existovalo nějaké období před útoky a po nich. Je to dělicí čára.