Ian McEwan

Amsterdam

2012, Odeon, přeložil Ladislav Šenkyřík

Dva bývalí milenci Molly Laneové postávali před kaplí krematoria a choulili se před únorovým mrazem. Všechno si už řekli předtím, ale říkali to znovu.

„Nikdy se nedozvěděla, co se jí stalo.“

„Když na to přišla, bylo už pozdě.“ 

„Sebralo ji to rychle.“ 

„To jo.“ 

Chudák Molly. Začalo to mravenčením v paži, když ji před restaurací Dorchester Grill zdvihla, aby mávla na taxík; to svědění ji už ale nikdy neopustilo. Během pár týdnů jen tápavě hledala pojmenování různých věcí. Parlament, chemii nebo lodní šroub si dokázala odpustit, horší už to bylo s postelí, smetanou, zrcadlem. Ale až po přechodném zmizení paznehtníku a bresaoly se rozhodla vyhledat lékařskou pomoc a očekávala ujištění, že je všechno v pořádku. Místo toho ji poslali na další vyšetření a z něho se už v jistém smyslu nikdy nevrátila.

Divoká a nezkrotná Molly se mávnutím proutku proměnila v zajatkyni svého nerudného, majetnického manžela George, který nemocnou držel mezi stěnami jejího pokoje proměněného na ošetřovnu. Molly, která psala o restauracích do periodického tisku, byla úžasně chytrá a vtipná, a navíc skvělá fotografka, smělá zahradnice, do níž se zamiloval ministr zahraničí a která i ve svých šestačtyřiceti letech uměla vyseknout dokonalou hvězdu.

Rychlost, s jakou se propadala do šílenství a podléhala bolestem, se stala předmětem společenských drbů: ztráta schopnosti ovládat tělesné funkce a spolu s ní i ztráta veškerého smyslu pro humor a poté postupné upadání do otupělosti proložené záchvaty marného násilí a zdušeného křiku.

Pohled na George vycházejícího z kaple přiměl Mollyiny milence poodejít o kus dál po štěrkové cestičce prorostlé trávou. Dostali se tak mezi oválné záhony růží označené cedulí „Zahrada památky zesnulých“. Všechny rostliny byly brutálně seřezány na pár centimetrů od zmrzlé země, což byla metoda, kterou Molly z duše odsuzovala.

Okolní trávník byl posetý nedopalky cigaret, neboť na tomto místě většinou postávali lidé čekající, až smuteční hosté z předchozího obřadu opustí budovu. Dva staří kamarádi se procházeli a navázali na rozhovor, který v různých podobách spolu vedli dříve už nesčetněkrát, ale v němž nacházeli více útěchy než ve zpěvu křesťanských písní.

Clive Linley poznal Molly dřív, už ve studentských časech v roce 1968, kdy spolu žili v chaotické, neuspořádané domácnosti ve Vale of Health.

„Hrozná smrt.“

Sledoval, jak se sražená pára jeho dechu rozplývá v šedivém vzduchu. V centrálním Londýně dnes mělo být údajně minus jedenáct stupňů. Minus jedenáct. Se světem bylo očividně cosi v nepořádku, což se nedalo dávat za vinu Bohu, ani jeho nepřítomnosti. Prvotní hřích člověka, vyhnání z ráje, sestupná figura, hoboj, devět tónů, deset tónů. Clive měl dar absolutního sluchu a slyšel ty tóny klesající z noty G. Nemusel si je ani zapisovat.

„Mám na mysli to, jakým způsobem umřela,“ pokračoval, „bez špetky vědomí, jako zvíře. Degradovaná, pokořená dřív, než mohla cokoliv zařídit, nebo se aspoň rozloučit. Přišlo to na ni náhle a pak…“

Pokrčil rameny. Došli na konec ušlapaného trávníku, otočili se a pomalu kráčeli zpět.

„Ona by se určitě radši sama zabila než takhle skončit,“ řekl Vernon Halliday. Prožil s ní celý rok v Paříži v roce 1974, když poprvé pracoval jako novinář pro Reuters a Molly dělala různé věci pro Vogue.

„S dysfunkčním mozkem a v Georgeových spárech,“ řekl Clive.