Oblek je součástí jazzového étosu, říká Kurt Elling

Vrcholnou událostí letošního ročníku Prague Proms bude pondělní koncert na pražském Žofíně, kde vystoupí první liga jazzového zpěvu Kurt Elling. Čtyřiačtyřicetiletý distingovaný majitel čtyřoktávového barytonu, muž sečtělý až na dřeň a hudebně neskonale tvořivý.

Ellingovu výsadní pozici mezi jazzovými zpěváky před pár dny stvrdila výroční anketa kritiků časopisu Down Beat, který jej už potřinácté (sic!) za sebou označil za vokalistu roku.

Do Prahy přijíždí v doprovodu bubeníka Derreka Phillipse a stylotvorného kytaristy Charlieho Huntera, nevysvětlitelného fenoménu, jenž na pražcích zároveň palcem hraje basovou linku.

“Bude to úplně jiné než vše, co jsem doposud dělal. Trocha starého blues, trocha slušnějšího R&B, obecně věci, které groovují a u kterých se lidé mohou v létě trochu potit,” slíbil v rozhovoru s HN Elling.

HN: Jak jste slavil Den nezávislosti?

Každý rok se s rodinou 4. července díváme na ohňostroj, ale letos mi právě na ten den připadl odlet do Evropy. Takže v letadle. Akorát jsem ráno stál na terase svého bytu na Upper West Side, z výšky koukal dolů na město a bylo mi líto, co všechno prošvihnu.

HN: Anketu kritiků Down Beatu jste vyhrál potřinácté. Proč není mezi jazzovými zpěváky větší konkurence?

Protože se kdysi dávno přihodili Beatles a Rolling Stones. V době, kdy byli zpěváci Mel Tormé a Frank Sinatra ve svých nejlepších letech, zkrátka platilo, že když chtěl někdo získat holku, věnoval se jazzu. Ale pak přestal být jazz populární hudbou a holky už spaly jenom s chlápky, kteří měli dlouhé vlasy a hráli na elektrickou kytaru.

HN: Nic víc?

Pravdou také je, že jazzový zpěv není zrovna procházka růžovým sadem. Člověk na něj nemusí mít konzervatoř, ale na rozdíl od rokenrolu se ho nenaučí s kombem doma v garáži.

Jazz je náročná muzika, a koho ta její spletitost a možnosti nemotivují, zpravidla u ní dlouho nevydrží. Protože člověk se jazzu nevěnuje kvůli penězům, ženským ani slávě, nýbrž pro lásku k hudbě samotné. A co se mě týče, jsem přesvědčený, že dokud jsou naživu zpěváci jako Mark Murphy nebo Joe Hendricks, měla by ta nejvyšší ocenění patřit jim.