Myslel jsem, že po Jandákovi a Besserovi nepřijde větší pohroma. Mýlil jsem se

Nejsem žádný nekritický příznivec odvolaného (ex)ředitele Národního divadla Ondřeje Černého.

Vážím si ho jako vzdělaného odborníka i divadelního manažera, ale také nikdy nezapomenu na pocity trapnosti, s nimiž jsem sledoval jeho servilní asistování jednomu z žel dlouhé řady (ne)kulturních primitivů v čele resortu kultury Jiřímu Besserovi a jeho náměstkovi pro černou práci Radku Zdráhalovi.

Semlela ho vlastní mlýnice

Namísto toho, aby se Černý postavil totálně nepřipravenému, diletantsky zfušovanému pohlcení Státní opery Národním divadlem, jemuž se nevímproč navenek vznešeně ve skutečnosti idiotsky říká transformace (Zdeněk Nejedlý přesně stejnému kulturnímu vandalismu říkal před pětašedesáti lety „sloučení“ neboli „fúze“), místo toho, aby se jako vzdělaný profesionál tomuto nesmyslu vahou své osobnosti postavil a opřel se o odmítavé stanovisko tehdejšího šéfa Státní opery, převážné části odborné – i odborářské – veřejnosti a dokonce Senátu, Černý poslušně ohnul hřbet a jal se páně Besserův nesmysl obhajovat a prosazovat.

Byl jsem této trapné události na koncertním večeru Státní opery přítomen a propadal jsem se za něho studem.