Rushdieho paměti jsou utkané jako koberec, ale magie z nich kvůli fatvě vyprchává

Vzpomínky či paměti velkých autorů obvykle nejsou klasickými memoáry. Velikost a originalita spisovatele jako by se nutně otiskovala i do způsobu jeho vzpomínání.

A tak se ve vzpomínkové knize Gabriela Garcíi Márqueze Žít, abych mohl vyprávět setkáváme s magickým světem uznávaného spisovatele, v němž se realita prolíná se sněním a paralelní skutečností; Nabokov v Promluv, paměti také čistě nerekonstruuje fakta, ale snaží se svým typickým stylem zpřítomnit minulost v emocionální a existenciální plnosti; v Havlově Prosím, stručně se pro změnu setkáváme s poťouchlostí spisovatele a politika, který vlastní život předvádí jako dobře režírovanou divadelní hru a baví se tím, že ostatní úplně neví, co si o tom myslet.

I nejnovější Rushdieho kniha Joseph Anton: Vzpomínky se zprvu vyznačuje nezaměnitelným otiskem stylu autora Dětí půlnoci, Hanby, Satanských veršů či Klauna Šalímara.

Strhující proud vyprávění do sebe opět splétá několik rovin a myšlenkových krajin, tak jako se v Hanbě tkají pestrobarevné koberce (metafora psaní jakožto "tkaní či splétání textu" spojuje západní i východní civilizace), v nichž se ukrývá tajemství světa.