Cormac McCarthy

Suttree

2012, Argo, přeložila Alena Dvořáková

Drahý příteli, teď v zaprášených bezčasých hodinách města, kdy se ulice za kropicími vozy černají a páří, ani teď, kdy to opilce a bezdomovce vyplavilo do závětří zdí v uličkách za domy a na opuštěných parcelách a okolní pustinou obcházejí pohublé a přikrčené kočky, ani teď v těchto ukoptěných průchodech, dlážděných cihlou či kostkami, kde se ve stínohře světel zavěšených přes ulici mění sklepní dvířka na gotické harfy, už kromě tebe nepůjde živé duše.

Tu staré kamenné zdi nečasem vykřivené, v rýhách uchycené zkamenělé kosti, vápencoví skarabi uvízlí na zvrásněném dně vnitrozemního moře, jež se tu kdysi rozlévalo. Tam zas útlé pně temných stromů za tyčovím železného plotu, kde mrtví obývají vlastní malou metropoli. Podivná mramorová architektura, stéla, obelisk a kříž a nízké, opršelé náhrobky, na nichž jména matnějí s lety. Země zahlcená vzorky rakvářského umu, zpráchnivělými kostmi a zpuchřelým hedvábím, smrtnými rubáši poskvrněnými mršinou.

V dáli v modravém světle lampy se koleje stáčí do tmy jak kohoutí ostruhy v tombakovém soumraku. Z oceli sálá teplo nastřádané za horkého dne, cítíš ho na chodidlech přes podrážky bot. Dál podél skladišť z vlnitého plechu, dál po úzkých písčitých cestách, kde na podstavcích z tvárnic trucují vypráskané autovraky. Houštinami škumpy, líčidla a odumřelého zimolezu až ke zbrázděné jílovité náspi železniční trati. Zašedlé révy, zde na severní polokouli zavinuté doleva, stáčí táž síla, jež utváří ulitu nachovce. Plevel rašící ze škváry a cihel. Proti nočnímu nebi se v celé své osamělosti tyčí opuštěné parní rypadlo.

Tady přejdi trať. U výhybek a spojek, kde lokomotivy v temnotě remízy pokašlávají jako lvi. Do ještě temnějšího města, kolem lamp vymlácených do slepoty, kolem dýmajících, bortících se barabizen, porcelánových psů a natřených pneumatik prorostlých zaprášenou květenou. Po rozvalinách chodníků, rozpraskaných v pozvolném kataklyzmatu chátrání, dál podél drátů táhnoucích se s prověšeným břichem od sloupu k sloupu napříč souhvězdími, omotaných šňůrami z draků a ozdobených svázanými láhvemi či hračkami malých děcek jako přívěsky.

Tábořiště zatracených. Dost možná čtvrti, jimiž se bez výstražných zvonků potulují mokvaví malomocní. Nad horkem a nepravděpodobnou siluetou města vyšel mosazný měsíc, mraky se před ním rozpíjejí jako naředěný inkoust. Budovy vyražené na nočním nebi strmí jako opuštěné hradby odlehlejšího světa, s jakým záměrem, to zapadlo v zapomnění. Ze široka daleka se scházejí venkované, na botách nalepenou hlínu, celý den vysedávají na tržišti jako němí. 

Toto město postavené bez předlohy, architektonický bastard, jenž z minulosti lidských staveb vyčetl stručný příběh vyšinutí, chaosu a šílenství. Jako karneval tvarů, jež povstaly v nížině u řeky a z okolní země vysály mízu na míle daleko.