Jaký byl knižní trh v roce 2012? Spolupracovníci HN glosují, jak si početli

Pavel Janáček
Autor je literární vědec, ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Rozhodně to nebylo fádních dvanáct měsíců. Po dlouhé odmlce se vrátili autoři, kteří svého času patřili k tomu nejlepšímu, co původní literatura nabízí. Na prvním místě myslím na Zuzanu Brabcovou. Tucet let po Roku perel, úchvatném románu o ženě středního věku, kterou strhla láska, je tu tato spisovatelka zpět, tentokrát s úplně jiným textem: metaforickou, kaleidoskopickou kompozicí o troskách, z nichž se člověk znovu sbírá na detoxu psychiatrické léčebny. Jmenuje se Stropy a je to znovu próza ve velkém stylu klasické české postmoderny.

Za nejlepší prozaické dílo roku osobně pokládám Rybí krev Jiřího Hájíčka. Na první pohled píše tento autor jednoduchou, realistickou prózu, prostým, nemetaforickým stylem. A přesto jsou tu silné symboly a někde pod hladinou to u Hájíčka drhne a mluví: snad jako jediný spisovatel dokáže vyprávět o dobově příznačných, sociálně typických životních drahách dnešních obyvatel Česka způsobem, který lidem ponechává jejich složitost, mravní naléhavost. Jak už naznačuje zvlášť každé ze slov tvořících titul románu, ve své letošní knize vypráví o nejrůznějších způsobech mlčení, které je destruktivní pro rodinu, obec i stát (Rybí), a zároveň o tom, co lidi nakonec vrací k sobě: o lásce (krev).