Recenze: Franzův postmoderní guláš Válka s mloky stojí za vidění

Je to opera. Tak ne, je to muzikál. Možná satira na současnou společnost. Nebo jen fígl, jak přilákat mladší publikum?

Vzhledem k předloze se asi nelze divit, že diváka nové opery Válka s mloky v Národním divadle napadá všelicos, až nakonec zůstane u toho, že jde o divoký kříženec žánrů a stylů. Však už stejnojmenný román Karla Čapka z roku 1936 byl znepokojivou směsí fikce, politiky, společenského komentáře a apokryfních vizí. Když se takové látky ujme tým zběhlý ve vážné hudbě, divadle, reklamě, filmu a ještě navíc se smyslem pro bizarnost, vznikne zhruba to, čemu Němci říkají kunterbunt.

Ve Válce s mloky se ale páté přes deváté nemele, naopak napětí mezi obrazem a zvukem je od začátku nastolené velmi precizně. V předehře orchestr naladí zlověstný prorocký tón, umocněný perkusivními údery, čímž jako by předjímal nevyhnutelný konflikt. Ale pak se zvedne opona a jsme na plážovém letovisku v Louisianě, kde si místní ožralové říkají o další rum, zatímco v pozadí hučí herní automaty.

Je to ovšem podivuhodné letovisko: mezi psy a dětmi totiž v písku vesele poskakují obří mloci se svítícíma rudýma očima a nad nimi těkají kužely světel jako z vězeňského tábora.