Paulo Coelho 

Rukopis nalezený v Akkonu

Argo, 2013, přeložil Jindřich Vacek

To však bohužel není pravda. Je mi teprve jednadvacet let, mám rodiče, kteří mi dali lásku a vychovali mě, i ženu, kterou miluji a která mou lásku opětuje, ale zítra nás život rozdělí a každý z nás se bude muset vydat hledat svou vlastní cestu, vlastní osud či vlastní způsob jak čelit smrti.

Pro naši rodinu je dnes 14. července 1099. Podle rodiny Jákoba, mého přítele z dětství, s nímž jsem si hrával zde v ulicích Jeruzaléma, máme rok 4859 – Jákob tuze rád říkává, že židovské náboženství je starší nežli moje. Pro ctihodného Ibn al-Athíra – jenž prožil život tak, že se snažil zaznamenávat historii, která se teď chýlí ke konci – jsme se ocitli na sklonku roku 492. Neshodujeme se v datech ani v tom, jak uctíváme Boha, ale ve všem ostatním jsme spolu vycházeli výtečně.

Před týdnem se sešli naši velitelé: francouzské oddíly prý jsou nekonečně silnější a lépe vyzbrojené nežli naše. Všichni dostali na vybranou – opustit město, nebo bojovat, dokud nepadneme, protože budeme zcela jistě poraženi. Většina se rozhodla zůstat. Muslimové jsou v této chvíli shromážděni v mešitě Al-Aksá, Židé se rozhodli soustředit své vojáky u Mihráb Dáwud a křesťané, rozptýlení ve více čtvrtích, byli pověřeni obranou jižní části města.

Venku už vidíme obléhací věže, postavené ze dřeva lodí rozebraných právě za tímto účelem. Z pohybů nepřátelského vojska usuzujeme, že nazítří ráno zaútočí a ve jménu papeže, „osvobození“ města a „Boží vůle“ bude prolévat krev.

Dnes večer na témž nádvoří, kde před tisícem let římský prokurátor Pilát Pontský vydal davu Ježíše, aby byl ukřižován, se skupina mužů i žen nejrůznějšího věku sešla s Řekem, kterého tady všichni známe jako Kopta.