Alá’a al-Aswání

Jakobijánův dům

2012, Jota, přeložila Jitka Jeníková

Pan Zakí ad-Dasúqí to měl ze svého bytu v Buhlaru do kanceláře v Jakobijánově domě necelých sto metrů, přesto mu každé ráno trvala cesta hodinu. Musel se totiž pozdravit s přáteli v ulici: s majiteli obchodů s oděvy a obuví a jejich zaměstnanci obou pohlaví, s číšníky a zaměstnanci kina, se zakladateli obchodu s brazilskou kávou stejně jako s vrátnými, čističi bot, žebráky a hlídkujícími vojáky.

Všichni znali pana Zakího jménem, zdravili se s ním a ptali se, co je nového. Pan Zakí patřil k nejstarším obyvatelům ulice Sulajmána Paši. Přistěhoval se na konci čtyřicátých let po návratu z Francie a nikdy už nikam neodjel. Pro obyvatele ulice ztělesňoval oblíbenou folklorní postavičku. Bez ohledu na roční dobu se před nimi vždy objevil v obleku šitém na míru a z kapsy vesty, jež barevně ladila s kravatou, mu vykukoval pečlivě vyžehlený kapesník. Proslul zejména svým doutníkem, v dobách největší slávy to byl luxusní kubánský, dnes však místní výroby, který nechutně páchl. Starou, vrásčitou tvář zdobily silné dioptrické brýle a zářivé umělé zuby.

Prořídlé vlasy si barvil na černo a česal je od levého ucha k pravému ve snaze zakrýt velkou pleš. Jednoduše řečeno, Zakí ad-Dasúqí byl svým způsobem legendou, za což vděčil své fascinující a takřka neuvěřitelné existenci (jako kdyby se skrýval v každém okamžiku nebo jako by byl herec, jenž hraje svou roli – všichni věděli, že se poté převlékne ze svého kostýmu do normálního oblečení). A když k tomu přidáme ještě jeho veselou povahu a záplavu hrozných vtipů a překvapivý dar bavit se naprosto s každým jako se starým přítelem, pochopíme v tu chvíli tajemství vřelých pozdravů, jimiž častoval kompletní osazenstvo ulice.

Dodejme, že jakmile se kolem desáté ráno objevil pan Zakí na ulici, začalo se odevšad ozývat přání dobrého rána a často k němu spěchali z obchodů mladí učňové, aby se ho žertem vyptali na záležitosti milostného života, v nichž neměli jasno. Pan Zakí toho věděl o sexu skutečně hodně a (podrobně, s chutí a pořádně nahlas) popisoval mladíkům tajemství pohlavního života. Obvykle ještě požádal o papír a tužku, které mu v mžiku někdo obstaral, aby mohl mladíkům názorně nakreslit všechny podivné polohy, jež sám vyzkoušel v době, kdy byl mladý.