Alison Picková

Daleká cesta

2012, Argo, přeložila Gisela Kubrichtová

Ten vlak nikdy nikam nedorazí.

Vine se donekonečna: lesklé červené vagony, černé vagony, vozy pro dobytek; jeden za druhým. Červený služební vůz a lokomotiva Princess Elizabeth. Dobytčáky, volně napojené, jako obratle páteře nějakého dlouhého plaza. Míří do neznámé budoucnosti, předurčený k ustavičnému pohybu vpřed, ale bez cíle.

Z nebe vyhlíží bezvýznamně, jako červ, který se zavrtává do země. A všichni ti malí lidičkové v něm vypadají také nedůležití – poštovní úředníci a pekaři. Matky a děti.

Maličcí.

Ty.

Poprvé jsem tvůj obličej viděla ve snu. Byl tak zřetelný a opravdový, že když jsem se s tebou o několik desetiletí později setkala ve skutečnosti, už to na mne tolik nezapůsobilo. Bledls před svým vlastním idealizovaným obrazem. Dítě v obou epochách. Tady i tam. Tehdy a teď.

Ten vláček jsi miloval. Nevím, jak to vím, ale vím to. Krátkou smyčku kolejí, po níž jezdil pořád a pořád dokola. Píšťalku, která hlaholila stále stejné staré varování: Dohání nás minulost. Připravte se.

Moje dítě jsi být nemohl, ale měla jsem tě ráda, jako bys jím byl.

Nebyls moje dítě, kdepak.

Někoho jiného.