Jiří Šimáček

Charakter

2012, Host

Během posledních dvaceti let jsem dostal několik dopisů ze Švýcarska, žádný jsem nečetl, a na žádný jsem tudíž neodpověděl. Sám jsem taky žádný nenapsal, až dnes. Měl to být telegram, ovšem ty už loni na jaře pošta zrušila.
Vladimíre, je naprosto nezbytné, abys okamžitě přijel do Brna, je také naprosto nezbytné, abys vydržel naživu alespoň pět let. Vše potřebné ti sdělí JUDr. Sedláček. Nechávám ti dům a peníze. Bratr.

Svého bratra jsem viděl naposledy v květnu roku 1962, po druhé amnestii prezidenta Novotného, setkal jsem se s ním jen na několik hodin, bylo mu tehdy dvacet čtyři let. Předtím jsem ho viděl v roce 1953 před nástupem trestu, to mu bylo patnáct, mně dvacet tři. Zcela jistě bych ho dnes nepoznal. Setkání s ním se vyhnu, půjdu totiž opět do vězení.

rew

mädchen 

Každej den, když se probudím, vyčistím si zuby, obleču se, vyběhnu ven a našlapuju na miliony lidskejch kostí, už třináct let šlapu po milionech kostí, teda prvních pár roků jsem možná po všech těch kostrách jezdila v kočáře, ale to už si nepamatuju, co pamatuju, tak šlapu po kostech.

Totiž, když založili Brno, tak někde potřebovali udělat hřbitov, no a udělali ho samozřejmě tady. Postavili kostel u Jakuba a všude kolem něj udělali hřbitov, tisíc roků tady skládali nebo pohazovali mrtvoly na sebe a teprve někdy před dvě stě lety to kolem vydláždili.

Od té doby už se na to zapomnělo, postavili ulice, baráky, obchody. Přitom všechno tady v okolí, celý náměstí u kostela stojí na hřbitově. Když mi byly asi tak tři, tak teprve kvůli vykopávkám zjistili, že všude pod náma jsou kosti — bydlíme na největší kostnici na světě. Podle mě to je asi jediná věc v Brně, která je největší na světě — kostnice u Jakuba. A tady my bydlíme. Teda možná snad v Paříži mají o trochu větší kostnici, jenomže tam asi nikdo nebydlí. Všude pod náma jsou kosti, jsou tady kostry z padesáti tisíc mrtvol, když trochu zagooglíte, zjistíte, že jedna lidská kostra má asi dvě stě kostí. Takže násobilka — a výsledek je deset milionů.

Deset milionů lidskejch kostí přímo pode mnou. Já jsem se narodila na místě, kde je v zemi deset milionů lidskejch kostí — bydlím na naprosto infernálním místě, nejpekelnějším místě planety — jmenuje se to Jakubské náměstí Brno — deset milionů kostí pod náma, to je mazec. Tak tady jsem vyrostla.

K Vánocům bych chtěla kostru, která v noci svítí, pověsila bych si ji ze stropu doprostřed pokoje. Jestli nedostanu kostru, tak by v nejhorším stačila svítící lebka. Ještě radši než svítící kostru bych chtěla kočku, jenomže tu určitě nedostanu, to vím, tak snad to bude ta kostra.