Jan Zábrana

Povídky

2012, Torst

Mobilizace

Jako dítě bydlel v jednopatrovém domě na náměstí, u silnice, která protínala město. V přízemí byla hospoda, do které se šlo průjezdem, za domem hospodářství.

Hospodu měl koňský handlíř Kostka, třicetiletý chlap se zeleným kloboukem, v rajtkách a holínkách. Vyženil ji, když si vzal dceru dřívějšího majitele, dceru, která měla vadnoucí pleť a zničenou pověst.

Lokál byl přímo pod ložnicí, pod postýlkou z emailovaných trubek a s modrou provazovou sítí.

Celé noci tam hulákali opilí a chodili do průjezdu močit. V hospodářství se to jen hemžilo zvířaty. Dvakrát týdně tam Kostka uvazoval handlované koně, měl tam obecního býka, krávy, slepice, krůty, perličky, prasata, králíky a strašlivou čubu, která se po celý rok pářila s deseti psy z okolí.

K býkovi vodili krávy sedláci až z vesnic, měl výbornou pověst. Když byl v bytě sám a nikdo ho neodháněl od okna, díval se z kuchyně, jak na dvoře připouštějí. Krávu uvázali na řetěz a vyhodili jí ocas na hřbet. Čeledín Vašek vyvedl býka z chléva. Někdy se skok nepovedl, když kráva nestála klidně, vzepjatý býk se na ní nezachytil a spadl. Kostka, když zrovna nebyl někde ve vesnici pro koně, běhal rozjařeně po dvoře a byl duší celé procedury. Tloukl neklidnou krávu bičištěm po hlavě, křičel: „Drž, beruško! To ti udělá dobře!“ a kopal býka holínkou: „Tak do toho, do toho, pane bejk!“

Kuchyň byla uklizená a teplá. Tikaly jen hodiny a šuměly mouchy na stropě. Na kanapi míval rozložená leporela a v nich se úhledné, veselými barvami vymalované kravičky s rozkošnými telátky radostně popásaly na smaragdových lukách. Nikdy si neodpustil, aby neodhrnul záclonu a nedíval se na dvůr, když se to tam dělo. Vzrušovalo ho to jako fotbal, na který chodil v neděli odpoledne s otcem.

Jednou se býk splašil, vytrhl se čeledínovi a s vlajícím řetězem začal běhat kolem dvora. Chlapi na sebe křičeli, a viděl, že mají strach. „Zavři průjezd!“ volal Kostka na čeledína, ale toho býk porazil a přehnal se přes něho. V rohu dvora šlápl býk do bran a přerazil si v nich roh. Vzpínal se na zadní jako kůň, ale z bran se nevyprostil.

Sedlák se schoval za svou krávu, čeledín se odvalil do chléva. Kostka chtěl za ním, ale nenašel odvahu přeběhnout dvůr. Pokusil se schovat do záchodu, ale tam seděla jeho žena. „Anka,“ křičel, „Anka, otevři!“ Když se prkenná dvířka pootevřela, bylo z okna vidět vykasanou sukni a nahá svítící stehna. Pak tam Kostka vrazil, zakryl všechno svým tělem a zabouchl dvířka.

Býk vyběhl ze dvora. Brány zabouchaly v průjezdě na kamení. A on sotva stačil přeběhnout z kuchyně do ložnice, k oknu, které vedlo na náměstí.

Býk převrátil stánek zelinářky Turkové a porazil výrostka vedoucího kolo. Byl na něho ošklivý pohled: oči měl vyboulené, frkal a z tlamy mu visely hleny jak přadena stříbrné vlny. Kummermann, postávající celé dny ve dveřích obchodu se střižním zbožím, zapadl a příručí nestačil zevnitř stáhnout rolo víc než do tří čtvrtin, když býk zaútočil. Vlnitý plech se prohnul, ale vydržel. Kummermannovým neštěstím bylo, že měl pestrý výklad. Se zlomeným rohem se tam zvíře vrhlo. Zařinčelo sklo, zapraštěla překližka. Z látek, prádla, čepic a kabelek byl v tu ránu jeden chumel. Když se býk vynořil, měl na zbylém rohu přadeno zelené vlny a břicho pořezané od skla.

V té chvíli vyšel z Novosádovy holírny četník Sýkora. Půlku obličeje měl namydlenou. V levačce držel helmu a pravou vytahoval revolver. Byl to chlap jako býk a plešatá hlava s mýdlem se v odpoledním slunci podobala nakrojené kouli červeného sýra. Býk se na něho rozběhl. Sýkora se pěkně rozkročil a čekal. Vystřelil teprve na pár kroků. A podruhé. 
Býk se svalil do silnice a krev z něho lila. Lidé se seběhli.