Simon Urban

Plán N

2012, Odeon, přeložila Jana Zoubková

Wegener si rozepnul zip manšestráků, dvěma prsty vytáhl penis a uvolnil se. Několik vteřin bylo naprosté ticho, potom crčela na uschlé listí horká moč, na etapy, proud vyschl, pak začal téct nanovo, narůstal do oblouku, zakrněl a zase ho vystřídal další. Wegener stál rozkročený a počítal, tenký pramínek se zdvihl po desáté, pojedenácté, podvanácté, poklesl, náhle zanikl a pak už jen kapal.

Kdo se vzdálí z místa činu, neměl by se aspoň vracet s pomočenými botami, říkal vždycky Früchtl, a sám to nikdy nedokázal, ovšem kdyby předtím nic neříkal, nikdo by si jeho bot nevšímal.

Wegener zaklonil hlavu. Díval se do noci. Kovové obložení dálkového potrubí se lesklo v měsíčním světle, stříbřitý pás se ztrácel vpravo a vlevo mezi stromy. Kdyby ho člověk sledoval ve stále stejném odstupu a měsíční svit na něj dopadal ve správném úhlu, pás by se leskl v nejasném labyrintu dubů a betonových pilířů nad šustícím listím kilometry daleko až k hranici sektorů.

Tohle potrubí ukazuje cestu na Západ, pomyslel si Wegener, tohle potrubí je tlustá Ariadnina nit socialismu. A usmál se.

Kdyby to nahoře slyšeli, potřásli by hlavami a řekli: Při povrchním pohledu snad, ale při bližším pohledu se ukáže, že tohle potrubí ukazuje mnohem spíš cestu na Východ, hluboko do Socialistické unie až na Ural, dokonce až na Sibiř, to je přece zásadní rozdíl, na Západ proudí jen plyn, jinak nic.

Wegener zatřepal penisem, zastrčil ho zpátky do kalhot a zatáhl zip. V hloubi lesa zaplanuly reflektory pro zajišťování stop, zářící skvrny přeťaté stromy, bylo jich stále víc a rychle se slily v jednu velkou skvrnu, k níž teď napůl osleplý mířil jako ke světlu na konci tunelu, zakopával o větve a křoviska, až bylo vidět natolik, že se mohl kouknout na boty: dvě skvrnky na pravé botě, jedna na levé.

Lienecke se svými lidmi vztyčil osm reflektorů, čtyři z každé strany potrubí, které se teď stříbřitě nelesklo, ale bylo skrvnité a obrostlé mechem, největší potrubí z mnoha ošuntělých zásobovacích kanálů, které přetínaly Východní Německo ve stále užších a užších pruzích. Za třepetající se policejní páskou se zástupci Ministerstva energetiky a bezpečnostní experti už dávno proměnili ve znuděné čumily. Vedle nich hučel generátor na návěsu náklaďáku, červené kabely se jako stopy zaschlé krve vinuly listím na pahorek. Lienecke rozděloval pytle na odpad po celých kartonech.

Jeho asistenti začali jako horlivě shrabovat listí a dávali je do pytlů, jako by politbyro s okamžitou platností uschlé listí zakázalo.