Julia Francková

Zády k sobě

2012, Jota, přeložila Lucy Topoľská

Kolísání

Člun byl ukrytý v rákosí; našli jej před několika dny na molu, pohupoval se na hladině, vítr ho zahnal do bahnité zátočiny spolu s listím, větvemi a většími haluzemi, které strhala a naplavila vichřice. Člun nebyl uvázaný, zřejmě nikomu nepatřil. Ležel v něm řemen, kousek dál mezi větvemi plaval další. Po schodech vedoucích na dvůr tajně vynášeli Thomas a Ella z domu nezbytné věci: prošívanou přikrývku, dva malé hrnce. Brambory, mrkev a skrojek chleba.

Vzali také krabičku zápalek, trochu papíru a prázdnou láhev od vína, Thomas si totiž myslel, že třeba budou posílat lahvovou poštu. Nakonec přenesli bažinou plynový vařič a baterku, brzy se stmívalo, byl říjen, stébla a listí pokrývala ráno jinovatka. Bude jim zima. Poslední dva týdny byli v domě sami, Käthe pracovala v lomu. Těsně předtím, než odjela, zmizel po hádce Eduard.

Thomas a Ella se o sebe starali sami, vařili si brambory a míchali tvaroh s vodou, solí a pažitkou, chodili do školy, bylo jim deset a jedenáct, uměli to. Když se Käthe měla po dvou týdnech vrátit, chtěli jen trochu uklidit, umyli nádobí, a zatímco je Ella ještě utírala, pustil se Thomas do vytírání podlahy v kuchyni.

Vydrhli tmavé skvrny z křídla dveří a popelem vyleštili kliku, rám dveří umyli mýdlovou vodou, rohožku vyklepali klepáčem na koberce a vykartáčovali v nádrži s dešťovou vodou. Dnes vidíte mě, páni, kliky čistit a píseň každému zpívat.