Elia Barceló

Zlatníkovo tajemství

2012, Paseka, přeložila Denisa Škodová

Jsou čtyři hodiny ráno. Konec prosince.

Píšu si, rukou, drobným zlatnickým písmem, v tomhle nedávno pronajatém, poloprázdném bytě, a za okny mezitím tichounce padá sníh na Clintonovu ulici, na které už nezní hudba, jak zpíval Cohen. Píšu si. Nikdo jiný tu není.

Teď, když tu není Celia, nikdo jiný tu není. Vykouřil jsem tři cigarety, když jsem hledal slova, začátek či rozjezd příběhu, který tu nyní vyprávím. Ale kde ho jen najít? A jak? Jak, když začátek nemá a jeho konec, jenž mi před tolika lety zasáhl do života, je od dnešního newyor­ského rána vzdálen necelých šest dní? Vzpomínky se jen hrnou, zuřivě bojují o mís­to v mé zmatené mysli a slévají se v glazurované magma, jež neumožňuje zahlédnout obrysy to­ho, co bylo.

Možný začátek: větrná zářijová noc naditá bouř­kou. Podřimoval jsem v prázdném kupé vlaku, který mě vezl do Oneiry, abych se rozloučil se strýčkem Eloyem, posledním příbuzným, je­ muž vděčím za svou živnost, protože to on se mě ujal ve svém hodinářství, když jsem ve dva­ ceti letech celý zoufalý opustil Villasantu a za­ řekl se, že už se tam víckrát nevrátím.

Světlo z uličky mi lehce dopadalo na tvář, která se přízračně odrážela na okenním skle a připomínala mi můj vlastní dětský obličej, jemuž se nikdy nepodařilo úplně se ode mne odloučit, jako by mi to dítě uvízlo někde uvnitř a čekalo na chvilku mé nepozornosti, aby se opět se šťastným úsměvem a zářivýma očima vynořilo z kalných vod minulosti. Před téměř pětadvaceti lety jsem odešel z Villasanty de la Reina a nechal za sebou celý svůj dosavadní život, školu, přátele, tancovačky a procházky. A také Celiu.

Vzpomínám si, že jsem si tehdy vybavil přes­ný okamžik našeho seznámení natolik živě, až mě to samotného polekalo, a narovnal jsem se na sedadle, protože jsem před sebou úplně vi­děl její tmavý profil v předsálí kina Lys, malou perlu v uchu, bílý kapesník, jímž si při odcho­du z kina opatrně přejížděla pod řasami, a pak rychle pohlédla na kamarádku, která ji s úsmě­ vem chlácholila: „Ale ne, prosím tě, vůbec to není vidět.“

Jako by se moje srdce najednou nemohlo rozhodnout, jestli se mu chce přestat bít, nebo naopak hodlá splašeně letět k té že­ně, stejně křehké jako tvrdé, která v kostýmku a s perlovým náhrdelníkem vypadala jako herečka z filmu noir, hvězda spadlá do bahna ven­kovského kina s podlahou posetou slupkami slunečnicových semínek a mastnými papíry od tuňákových taštiček. Tehdy jsem se dozvěděl, že jí říkají černá vdova. Tony mě šťouchnul do žeber a prozradil mi to, zatímco ona se ztrácela v davu lidí vycházejících z večerního promítání.