Barbara Neelyová

Blanche na útěku

2012, Pistorius

přeložil kolektiv studentů translatologického semináře pod vedením Evy Kalivodové

„Máte něco na svou obhajobu?“ Soudce se na Blanche zadíval tak pronikavě, že před sebe bezděky zvedla kabelku jako štít.

„Vaše Ctihodnosti… Je mi to líto… Já…“

„Líto? To věřím, že je vám to líto. Tohle je počtvrté, opakuji počtvrté, co stojíte před tímto soudem za vypisování nekrytých šeků. Pár dnů v cele vás snad naučí peníze dřív vydělat, než je začnete utrácet, jako to děláme my ostatní. Třicet dní a náhrada škody.“ 

„Ale vaše Ctihodnosti…“ Blanche se podlomila kolena. Ruce měla najednou jako led. Na nose jí vyrazily kapičky potu.

Chtěla soudci říct, že cela je příliš krutej a neobvyklej trest pro člověka, kterej panikaří i v pomalým výtahu. Taky se ho chtěla zeptat, proč o ní sakra tak nehorázně lže! Byla tu podruhý, ne počtvrtý. Kromě toho by to s těma šekama napravila, i kdyby ji k soudu vůbec nepředvolali, stejně jako minule.

Copak už tři z těch pěti šeků nevyrovnala? A v kabelce má čtyřicet dva padesát, co ještě dluží, a dalších padesát dolarů na pokutu. Přesně tolik jí soudce uložil posledně. Jenže posledně už byl myšlenkama na golfu. Skoro se na ni ani nepodíval a o nějakým vězení nebyla řeč. 

„Vaše Ctihodnosti,“ začala znovu.

Rána kladívkem se místností rozlehla jako výstřel. „Další případ.“

„Tak jdeme.“ Proti černočerné Blanchině paži byla ruka dozorkyně bílá jako omítka. Blanche se rozhlížela soudní síní, ale nikomu nestála za to, aby jí pohled opětoval. Na místě před soudcem ji vystřídal smutný nahrbený běloch s rozbitýma botama a rukama rudýma jako syrové maso.

Dozorkyně ji odvedla do předsálí s kovovými stoly a židlemi, které jako by vypadlo z typického vězeňského filmu. Na dlouhé lavici u protější zdi seděl špinavě blonďatý kluk v džínách a kovbojských botách. Vedle něj stál šerif Stillwell, kterému se krátké křivé nohy pod vahou břicha jen prohýbaly. Pravou ruku měl na pistoli a pohledem provrtával díru do protější zdi. Blanche se snažila zachytit blonďákův pohled, očima komunikovat alespoň s někým, než oba zmizí v… Chytla se za břicho a natočila se k dozorkyni.

„Musím na záchod.“

Dozorkyně se na ni otráveně zamračila, podívala se na hodinky a odvedla ji dveřmi do zadní chodby. Naproti mezi schodištěm a pánskými záchody byly dveře s nápisem DÁMY.

Špinavé okno vrhalo mdlé světlo na popraskanou mramorovou podlahu. Zašlé umyvadlo a záchodová kabinka se mačkaly v prostoru, do kterého se obě ženy sotva vešly. Blanche vlezla do kabinky, obložila prkýnko toaletním papírem a sedla si, aby si co nejtišeji ulevila.

„Budu na chodbě,“ zabručela dozorkyně znechuceně.

Blanche si opřela lokty o kolena a zuřila. Hlavou se jí honily myšlenky jako myši opuštěnou kuchyní. Měla sem to tušit, říkala si. Pohupovala se na míse dopředu a dozadu. To sem teda fakt měla. Pevně se objala rukama a konejšila se stejně, jako jindy konejšila svoje děti. Zavřela oči a viděla, jak jí soudce dává najevo, že je pro něj míň než hadí hovno. Otevřela oči a zase si uvědomila, kde je a kam ji povedou.

Věděla, že by si měla promýšlet seznam věcí, které bude ve vězení potřebovat a které okres Durham zaručeně neposkytuje. Měla by si rozmyslet, co chce, aby její máti řekla dětem. Měla by sama sebe přesvědčovat, že to dokáže a těch třicet dní přežije. Místo toho se vztekala na soudce, kterej se zachoval jako nespravedlivej kretén, a na sebe, že ignorovala známky nadcházejícího maléru.

To, jak ji ruka svědila a zároveň v ní škubalo, když si v kuchyni četla soudní obsílku. To, jak jí zničehonic praskla u pusy sklenice, ze které těsně před odchodem k soudu pila. Obojí to nechala být, i když sama tvrdila, že číst v lidech, vykládat znamení a správně odhadovat situaci patří k její práci stejně jako drhnout podlahy a stlát postele. Zaklonila hlavu, aby v očích zadržela slzy, a přála si nesplnitelné – mít šanci vrátit se v čase a zařídit, aby teď nebyla v téhle situaci.

Měla sem zůstat v New Yorku, říkala si, tam bych si aspoň vydělala dost na pokrytí šeků. Ale když Taifa a Malik přišli jednou ze školy a řekli jí, jak je jeden chlap chtěl nalákat do svý dodávky na hiphopovou kazetu Run-DMC, věděla, že musí z New Yorku pryč. Sbalila sebe i děti a zamířila do relativního bezpečí města Farleigh v Severní Karolíně, kde se ona, Taifa a Malik narodili.

A takhle to dopadlo…

Proč si sakra radši nepůjčila a nezaplatila všem hotově, místo aby vypisovala ty pitomý šeky? To ta moje hrdost, nadávala si. Pořád snila. Stále ještě doufala, že najde zaměstnavatele, který by jí dal práci na plný úvazek. Teď ale nádeničila pro bandu bílejch jižanskejch paniček. Většina z nich si myslela, že jim bude drhnout záchody a odpadkový koše za almužnu a s nadšením.

Farleigh není New York ani Raleigh nebo Durham, a už vůbec ne Chapel Hill, kde je spousta vzdělanejch lidí, co uměj ocenit dobrou hospodyni. Přes všechnu svou okázalost je Farleigh pořád ještě venkov. Místní lidi, dokonce i ti opravdu bohatý, žijou ještě v otrokářských dobách, kdy černá ženská byla vděčná za jakoukoli práci pod střechou. Ani za běžnou mzdu nenašla Blanche ve Farleigh černochy, kteří by si ji mohli dovolit. Ne že by práce u černých zaručovala dobrý zacházení, to bohužel ne.

To ta její hrdost, vždycky ji dostávala do potíží. Když byla kvůli nekrytým šekům předvolaná k soudu poprvé, nevěděla, co má čekat, ale nikoho se na nic nezeptala. Nechtěla přiznat, že dělá šest dnů v týdnu a stejně nevydělá dost na to, aby uživila sebe a děti. Za svůj nízký plat nemohla, ale i tak si připadala jako hlupák, jako by někomu trapně nalítla.

„Tak honem, ženská.“