Wolfgang Herrnodrf

Čik

2012, Argo, přeložila Michaela Škultéty

Na začátku je pach krve a kávy. Kávovar stojí tamhle na stole a krev mám v botách. Když mám bejt upřímnej, není to jenom krev. Jak ten starší řekl „od čtrnácti“, pochcal jsem se. Celou dobu jsem seděl zhroucenej na stoličce a nehejbal jsem se. Točila se mi hlava. Snažil jsem tvářit tak, jak jsem si myslel, že by se asi tvářil Čik, kdyby mu řekli „od čtrnácti“, a pak jsem si strachy nachcal do kalhot. Maik Klingenberg, hrdina. Přitom vůbec nevím, k čemu teď tohle vzrůšo.

Od začátku bylo přece jasný, že to takhle skončí. Čik si do kalhot zaručeně nenadělal. 

A kde je vůbec Čik? Na dálnici jsem ještě zahlídl, jak po jedný noze skáče do křoví, ale řek bych, že ho taky dostali. Po jedný noze se člověk daleko nedostane. Policajtů se pochopitelně zeptat nemůžu. Jestli ho neviděli, bude samozřejmě lepší vůbec o tom nezačínat. Třeba ho fakticky neviděli. A ode mě se zaručeně nic nedozvědí. I kdyby mě mučili. Myslím teda, že německá policie nesmí nikoho mučit. Takový věci se směj jenom v televizi a v Turecku.

Jenže sedět pochcanej a krvavej na služebně dálniční policie a vysvětlovat, kde mám rodiče, není taky zrovna velká výhra. Mučení by bylo možná příjemnější, aspoň bych měl k pochcání důvod.

Nejlepší je držet klapačku, tvrdil Čik. A já to vidím zrovna tak. Teď, když je mi bez toho všechno ukradený. Teda skoro všechno. Tatjana Cosicová mi samozřejmě ukradená není. Přestože jsem si na ni celkem dlouho nevzpomněl.