W. G. Sebald

Saturnovy prstence

2012, Paseka, přeložil Radovan Charvát

V srpnu 1992, když pomalu končila letní vedra, jsem se v naději, že uniknu prázdnotě, jež se ve mně začínala po skončení jedné větší práce rozkládat, vypravil na pěší pouť po východoanglickém hrabství Suffolk.

Tato naděje se také do jisté míry vyplnila, neboť zřídkakdy jsem se cítil tak nespoutaně jako tehdy během hodin a dnů svého putování po řídce osídlených oblastech u mořského pobřeží. Na druhé straně se mi teď zdá, že stará pověra, podle níž se určité choroby duše a těla projevují zejména ve znamení Síria, nebude tak úplně vzdálená pravdě. V každém případě mě v následující době stejnou měrou zaměstnávaly vzpomínky na tehdejší nádherný pocit volnosti i na vědomí ochromující hrůzy, jíž jsem porůznu propadal tváří v tvář stopám devastace, které dokonce i v těchhle odlehlých končinách zabíhaly hluboko do minulosti.

Možná právě proto jsem byl přesně na rok a den od chvíle, kdy jsem se vypravil na cestu, převezen ve stavu téměř naprosté nehybnosti do nemocnice v Norwichi, kde jsem začal, přinejmenším v duchu, sepisovat následující řádky. Dosud si jasně vzpomínám, že ihned po převozu mě v mém pokoji v osmém patře ovládla představa, že dálavy, jimiž jsem minulého léta po Suffolku prošel, se jednou provždy zhroutily do jediného slepého a netečného bodu. Z mé postele nebylo ze světa vidět skutečně víc než bezbarvý kousek nebe, nabízející se mi v rámu nemocničního okna.

Přání, jež se ve mně už za dne několikrát probudilo, abych se pohledem z okna, přes něž se z jakéhosi zvláštního důvodu pnula černá síť, přesvědčil o tom, že mi realita – jak jsem se obával – skutečně nadobro neunikla, zesílilo s příchodem soumraku natolik, že když se mi napůl po břiše a zpola bokem podařilo sklouznout přes okraj postele a po čtyřech se po podlaze dovléct ke zdi, přitáhl jsem se za nepolevujících bolestí k okennímu parapetu a ze všech sil se narovnal. V křečovitém postoji bytosti, která se poprvé zvedla ze země, jsem se opíral o skleněnou tabuli a bezděčně myslel na scénu, v níž nebohý Řehoř s roztřesenýma nožičkama vyhlíží ze svého pokojíku, přidržuje se přitom co nejpevněji opěrky židle – v nezřetelné vzpomínce, jak se píše, na to, co pro něho bývalo vysvobozením: vyhlídku z okna.

A stejně jako Řehoř už svýma zkalenýma očima nepoznával tichou Charlottinu ulici, v níž se svou rodinou léta bydlel, považuje ji za šedou pustinu, připadalo mi známé město, které se přede mnou táhlo od nádvoří nemocnice až kamsi daleko k obzoru, úplně cizí. Nedokázal jsem si představit, že se tam dole mezi zdmi vklíněnými jedna do druhé ještě vůbec něco hýbe, a měl jsem za to, že hledím z útesu na kamenné moře nebo suťové pole, z nějž jako obrovské bludné balvany vyčnívaly temné masy výškových garáží.

V té neurčité večerní hodině nebylo v blízkém okolí vidět jediného chodce s výjimkou zdravotní sestry, která právě přicházela bezútěšnou zelení parku k vjezdu do nemocnice, aby nastoupila noční službu. Z centra se poté, co několikrát pomalu zabočila za roh, blížila ke stanici první pomoci sanitka s modrým světlem. Zvuk sirény ke mně nahoru nedolehl. Tady v té výšce mě obklopovalo skoro absolutní, takřka umělé ticho.

Zvenku se do okna jen prudce opíral vítr prohánějící se po krajině a občas, když se i tenhle zvuk utišil, jsem vnímal šum v uších, který nikdy docela neustal.

Dnes, kdy se víc než rok po propuštění z nemocnice pouštím do přepisování svých poznámek, se mi do mysli neodbytně vkrádá myšlenka, že v době, kdy jsem shlížel z osmého patra na město nořící se do soumraku, byl Michael Parkinson ve svém stísněném domku v Portersfield Road ještě plný síly a zabýval se jako většinu svého času přípravou semináře či studií o Ramuzovi, jež ho zaměstnávala už řadu let. Starý mládenec Michael byl ve svých necelých padesáti letech podle mého jedním z mála absolutně nezkažených lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Nic mu nebylo vzdálenější než vlastní prospěch, nic mu nedělalo takovou starost jako plnění vlastních povinností, což bylo v poměrech panujících už delší dobu stále obtížnější. Víc než čímkoli jiným se však vyznačoval naprostou nenáročností, o níž někteří tvrdili, že hraničí s výstředností.

V době, kdy většinu lidí nutí jakýsi pud sebezáchovy neustále něco nakupovat, Michael prakticky nezašel do obchodu. Celé roky, co jsem ho znal, chodil střídavě v temně modrém nebo narezlém saku, a když se mu roztřepily konce rukávů nebo prošoupaly lokty, sáhl po jehle a niti a sám si je obroubil nebo přišil koženou záplatu. Dokonce i límce na svých košilích si prý obracel. O letních prázdninách podnikal pravidelně dlouhé pěší túry, které souvisely s jeho ramuzovskými studiemi a vedly obvykle údolím Wallisu nebo po kantonu Vaud, někdy i pohořím Jura nebo přes Cévennes. Když se z nějaké takové cesty vrátil nebo když jsem obdivoval vážnost, s níž vykonává svou práci, zdálo se mi často, že v určité formě skromnosti, kterou si v dnešní době už ani nelze představit, našel svým způsobem štěstí.