Franz Kafka

Dopisy Robertovi 

2012, Mladá fronta, přeložil Josef Čermák

Berlin-Zehlendorf, počátek března 1924 

Milý Roberte,

ne, žádnou cestu, žádný tak neuvážený čin, i tak se sejdeme, klidnějším, slabým údům vyhovujícím způsobem. Možná – docela vážně o tom uvažujeme – brzy přijedeme do Prahy, pokud by připadalo v úvahu jisté sanatorium Wiener Wald, pak dozajista. Sanatoriu se bráním, i penzionu, ale co je to platné, když se nedokážu ubránit horečce. 38 je na denním pořádku, celý večer a půlku noci.

Jinak je to tu přesto vskutku velmi krásné, ležet na verandě a přihlížet, jak slunce pracuje na dvou svou obtížností tak odlišných úkolech: probudit mne a břízu vedle mne k přirozenému životu (bříza má zjevný náskok). Velmi nerad odtud odcházím, ale myšlenku na sanatorium přece jen nemohu úplně zavrhnout, neboť – ježto jsem kvůli horečce nebyl už celé týdny z domu, cítím se vleže sice dost silný, ale jakékoli putování nabývá už před prvním krokem charakteru velkoleposti – není někdy myšlenka pokojně se zaživa pohřbít v sanatoriu ani příliš nepříjemná.

Ale pak je přece zas velice odporná, když si člověk pomyslí, že by měl ztratit svobodu dokonce i v těchto několika teplých měsících, které jsou pro svobodu přímo předurčeny. Ale pak je tu opět ten ranní a večerní kašel, trvající celé hodiny, a skoro denně plná lahvička – to zas pracuje pro sanatorium. Ale potom opět strach z tamní příšerné povinnosti jíst.

Teď přišel váš pozdější dopis, tak tedy souhlasíte, nebo jen z donucení. Těší mě, že se opravujete a strýce už nepovažujete jednoduše za „chladného pána“. Jak by také mohl chlad být jednoduchý? Už proto, že to pravděpodobně je vždy jen historicky vysvětlitelný jev, musí být komplikovaný. A pak: co působí, že se zdá chladný, je pravděpodobně to, že plní svou povinnost a střeží „tajemství staromládenectví“.

Na Vaše vyprávění o té nemocné dívce si velmi dobře vzpomínám. Nebyla to ona, v jejíchž snech obcházel také Abrahám? Hodně jsem na Vás myslel při čtení Holitscherových vzpomínek ze života, vycházejí v „Rundschau“, četl jsem druhé a třetí pokračování.

Sice se mezi Vámi a jím nedá zjistit žádný jiný bezprostřední vztah než právě Uhry a židovství společné nám všem, ale rád se přidržuji míst a domnívám se, že toho z nich poznávám víc, než co ukazují.

Ostatně H. dle mého mínění v sobě žádné uherství nemá, je jen Němec, o takových Budapešťanech jste se mnou ani nemluvil. Velmi krásně se v těch vzpomínkách vynořuje Verlaine a také Hamsun. Zahanbující pro něj i pro čtenáře je obzvláštní způsob jeho židovského bědování.

Jako kdyby se v nějaké společnosti celé hodiny probíraly detaily jistého neduhu a opět za obecného souhlasu se konstatovala jeho nevyléčitelnost, jenže poté, co je vše odbyto, začne kdosi z kouta právě nad tímto neduhem žalostně naříkat. A přece krásně, upřímně až ke groteskní plačtivosti. Přesto je cítit: mohlo by to jít ještě dál.