Truman Capote

Hudba pro chameleóny

2012, Argo, přeložil Martin Svoboda

Je vysoká a štíhlá, je jí asi sedmdesát let a má stříbrné vlasy, je velmi šarmantní a její pleť není ani černá, ani bílá – má světle zlatou barvu rumu. Je to aristokratka, žije zde, na Martiniku, ve Fort de France, ale vlastní také byt v Paříži.

Sedíme na terase jejího domu – vzdušného, elegantního domu, který jako by byl vyrobený z dřevěného krajkoví. Připomíná mi některé staré domy v New Orleans. Pijeme mátový čaj s ledem, jemně ochucený absintem.

Po terase se honí tři zelení chameleóni, jeden se zastaví madame u nohou a seká rozeklaným jazykem. Ona podotkne: „Chameleóni. Takoví zvláštní tvorové. Jak dovedou měnit barvu. Na červenou, žlutou, zelenkavou, růžovou, modravou. Věděl jste, že milují hudbu?“ Upřeně mě sleduje svýma nádhernýma černýma očima: „Vy mi nevěříte?“

Už mi během odpoledne řekla spoustu podivných věcí. Jak se jí v noci na zahradě rojí gigantické můry. Že její řidič – důstojný muž, který mě k ní dovezl v tmavě zeleném mercedesu – otrávil svoji ženu a poté uprchl z vězení na Ďábelském ostrově. A také mi vyprávěla o vesnici vysoko v horách na severu, kterou obývají pouze albíni: „Drobná stvoření s růžovýma očima, bílí jako křída. Občas je v ulicích Fort de France zahlédnete.“ 

„Ale samozřejmě, že vám věřím.“ 

Nakloní stříbrnou hlavu na stranu. „Kdeže, nevěříte. Ale já vám to dokážu.“ 

Nato odpluje do svého chladného karibského salónu, což je stinný pokoj, kde se pod stropem lenivě otáčejí větráky, a posadí se k naladěnému klavíru. Sedím na terase, ale stále na ni, postarší elegantní dámu, plod mnoha krví, vidím. Začíná hrát Mozartovu sonátu. 

Chameleóni se nakonec seběhli; deset, dvacet, většina z nich zelených, jiní jasně červení či namodralí. Přehopkali terasu a vcupitali do salónu, jako vnímaví posluchači, které zaujal právě hraný kus. Ten však náhle skončil – má hostitelka totiž zničehonic vstala, dupla a chameleóni se rozlétli jako jiskry z vybuchující hvězdy. 

Teď se na mě upřeně dívá: „Et maintenant? C’est vrai?“ 

„Ano, máte pravdu. Ale je to opravdu podivné.“ 

Usměje se. „Alors, to ano. Celý ostrov je podivnost sama. Přímo v tomto domě straší. Žije zde spousta duchů. A ne ve tmě, někteří se objevují i v tom nejjasnějším poledním světle, až tak jsou drzí, naprosto bez zábran. Jsou přímo impertinentní.“