Milan Schulz

Hledání zatraceného času

2012, TORST

Nevím přesně, kdy jsem vyrobil první písmeno vlastní rukou a nemám už předků, kteří by to mohli dosvědčit. Ale nepochybně byla u mne písmena a slova a věty odjakživa v mimořádné oblibě. Ačkoli! Jak si toho z dětství mnoho nepamatuji, tak si docela přesně vzpomínám na ty podivné horečnaté stavy, kdy jsem se vznášel v neurčitelných nekonečných prostorách, ve kterých kroužila podobně těžko rozeznatelná tělesa.

Nejčastěji to byla nějaká čísla nebo číselné nahromadění, které navíc podivně hučelo. Někdy se kolem mě ty – snad – číslice hnaly šílenou rychlostí kamsi do neznáma. A když jsem se probudil – hlavu rozpálenou asi z nějakého nastydnutí, měl jsem z toho nepostižitelného, prostorového neznáma těžko pojmenovatelný strach nebo hrůzu, nebo jenom zmatení. Nevzpomínám si, kdy to přestalo.

Ale dodatečně mi došlo, že mě číslice odjakživa podvědomě a nechtěně přitahují. Možná jsem něco zdědil po matce, která byla povoláním účetní. Nejspíš i proto, že měla pro počty nadání. Dokázala třeba bleskurychle sečíst číslice ve sloupci.

Byla to u ní později skoro nemoc z povolání, když si v jakékoli restauraci, i když útratu neplatila, nenápadně přisunula účtenku a v mžiku sumy sečetla, malinko při tom pohybujíc rty, jako by tím pojišťovala přesnost své činnosti. Zdědil jsem ovšem jen tu náklonnost k číslicím, nikoli zálibu v počtech.

Tam tomu bylo právě naopak. Ve školní matematice jsem plaval velmi zdatně – až ke čtyřce s N, což znamenalo „napomínání“, že příště už přijde pětka. Až po mnoha letech jsem rozpoznal, že mě nepřitahují čísla, ale číslice, tedy znaky, které jsem později, mnohem později použil k několika pseudovýtvarným pokusům. Podnětem asi byla únava z písmen, kterých jsem tehdy skoro denně drtil tolik, že jsem už potřeboval nějakou jinou milou.

Ale to byl v čase a námětu velký skok. Vlastně jen takové uvedení do nálady. Tohle psaní by mělo být něco jako vzpomínky nebo alespoň střípky z unavené hlavy, které by naznačily, čím a kudy se ubíralo žití, nazývané „moje“, byť to jsou samozřejmě osudy, radosti, smutky, zážitky, výplody celého zástupu bytostí, prošlých mým životem. Dalo by se říct: prošlých mým prošlým životem. Ale jeden ani ve stáří neví, co všechno ho ještě může potkat.

Nebude to v mém případě tak snadné. Celý život jsem psal převážně krátké texty: komentáře, sloupky, fejetony, recenze, glosy a samozřejmě dopisy. I to, co vyšlo knižně, byly „malé formy“. Takže představa delšího souvislého proudu slov mi není právě blízká. Nejsem milovníkem mnohasvazkových románů. Naopak zastávám to neslušné mínění, že naprostá většina tlustospisů je výsledek toho či onoho typu grafomanství, ovšemže různé hodnoty. Prozaik, ke všemu „rozsáhlý“ prozaik, musí být v dobrém slova smyslu grafoman, tedy člověk posedlý potřebou psát.

Jinak by nebyla Vojna a mír ani Zločin a trest, nemluvě už o smršti knih Balzacových nebo o veleproudu Marcela Prousta. Někdy po válce – bylo mi sedmnáct – jsem hltal Romaina Rollanda, a to nikoli jen módní knížečku o Petrovi a Lucii, ale dlouhatánskou Okouzlenou duši. A taky – čemuž se dnes zpětně dosti divím – i nekonečnou řadu tlustospisů Uptona Sinclaira o Larry Buddovi nebo „čínské“ veleromány Pearl S. Buckové.

Byla to tehdy potřeba se dozvědět něco o světě, o dějinách, o lidských osudech. Řekl bych, že jsem pak už nikdy nepocítil takové potěšení z četby jako mezi svým čtrnáctým a osmnáctým rokem. Potom už jsem četl převážně ke zkouškám a pak dokonce kvůli výdělku. Ne že bych se při tom nesetkal s knihami dobrými či dokonce vynikajícími. Ale už tu nebyl ten hlad, ta touha zhltnout co nejvíc z toho, co je na světě k mání.