Paul Wilson

Bohemian Rhapsodies

2012, TORST

přeložili Martin Machovec, Alena Přibáňová, Jaroslav Riedel a Kateřina Sidonová

Dospívání s Orwellem

Jedním z prvních překladů, do kterého jsem se kdy pustil, byl krátký článek George Orwella „A Farthing Newspaper“ („Noviny za pár halířů“). Narazil jsem na něj tehdy v roce 1966 v Orwellově archivu uloženém na University of London. Článek byl ale dostupný jen ve francouzštině, jelikož Ian Angus, který archiv uspořádával, ještě nenašel originál. Aby bylo dílo kompletní, rozhodl jsem se vyzkoušet své schopnosti a přeložit jej zpátky do angličtiny.

Orwell napsal text roku 1928, když se ještě jmenoval Eric Blair a žil v Paříži. Text byl o novém pařížském deníku L’Ami du peuple, který se prodával za pár centimů a pro zavedenější noviny začínal představovat vážnou konkurenci. I po tolika letech stojí ještě i dnes za povšimnutí, že už jeho první článek jako by obsahoval genetický materiál  – jeho obavy, postoje, způsoby myšlení –, který převládá ve většině Orwellovy pozdější tvorby.

K tomu, co se v těchto novinách prohlašovalo, totiž že jsou deníkem pro obyčejné lidi, byl silně skeptický a poukazoval na to, že L’Ami du peuple vlastní bohatý průmyslník, který je zároveň majitelem několika velkých novin, včetně deníku Le Figaro. Pokládal to za předzvěst skutečnosti, že svět směřuje k „stále větším a obludnějším trustům“ a předpověděl den, „kdy noviny budou jen plátek plný reklam a propagandy okořeněné trochou dobře cenzurovaných zpráv, aby se vůbec daly pozřít“. Šlo o první veřejné Orwellovo proroctví.

Poprvé jsem četl Orwella někdy ve čtrnácti. Když jsem jednou večer sousedům hlídal děti, prohlížel jsem si knihovnu, abych si zkrátil chvíli, než se rodiče vrátí. Pohled mi padl na levný paperback s lesklou laminovanou obálkou, na které byla vyobrazena vnadná žena s pochmurným, ale svůdným pohledem a plnými rudými rty.

Měla na sobě kombinézu těsně staženou kolem pasu šarlatovou šerpou a obrovské poprsí hrozilo, že co chvíli vystřelí z nepřirozeného zajetí. Na jednom z ňader seděla křiklavá placka s nápisem „Liga proti sexu“. V pozadí, jak si pamatuji, byla bahnitá ulice a v ní dav demonstrantů, nesoucích transparenty s různými slogany. Na zdi domu visel plakát s obrázkem člověka, který vypadal jako Edward G. Robinson. Stálo na něm: „Velký Bratr tě sleduje.“

Dnes může leckomu připadat směšné, že jsem v románu 1984 viděl lascivní čtení, ale vzpomínám si, že poprvé jsem jej tak skutečně vnímal. Zběžně, ale s jistým zděšeným uhranutím, jsem přelétl začátek a zuřivě na stránkách hledal alespoň náznak toho, co obálka knihy slibovala: sex.

Winston Smith žil ve zvláštním světě. Chorobná bída, šikany, vnucená hysterie, beznaděj, strach – svět, v němž se nikdo nemůže pohnout, aniž by byl sledován, nebo mluvit, aniž by ho někdo slyšel, svět, kde se vedla nekonečná válka a kde zcela náhodně padaly z nebe slabší atomové bomby – to všechno mi připadalo jako děsivá noční můra.

Ale příběhu Winstona a Julie jsem rozuměl mnohem lépe. Jelikož jsem byl sám plachý, měl jsem dojem, že chápu, jak může muž toužit po ženě, a přesto se ji bát oslovit. I to, jak ji pak nakonec v zoufalství kontaktuje a domluví si s ní tajnou schůzku. Chápal jsem i jeho víru, že jeho láska – jeho vášeň – dokáže podkopat obludné soukolí společnosti, která je ničí.

Po kratší literární předehře, na straně 103 (bylo dobré zapamatovat si číslo stránky, aby kamarádi neztráceli čas a nemuseli se brodit nudným začátkem) konečně přišla ona velká chvíle, kdy Winston překoná svůj strach a setkává se na opuštěné venkovské cestičce o samotě s Julií: „Okamžik stála, dívala se na něj, a pak nahmatala zip kombinézy. Bylo to skoro jako v jeho snu. Téměř tak rychle, jak si to představoval, strhla ze sebe šaty a odhodila je velkolepým gestem, jako by rušila celou civilizaci.“