Santiago Gamboa

Nekropolis

2012, Host, přeložil Aleš Hurdálek

Pozvání na onen zvláštní kongres, Mezinárodní kongres životopisců a paměti (MKŽP), přišlo uprostřed změti bezvýznamných obálek. Proto jsem ho něco přes týden nechal neotevřené na stole, dokud se uklízečka, která si občas uloží povinnost srovnat mi věci, nezeptala: „A tenhle dopis? Do koše?“ V tom okamžiku jsem si všiml razítka, hebrejských písmen a zkratky MKŽP. Dopis jsem otevřel. Domníval jsem se, že půjde o něco banálního, ale když jsem se začetl, zůstal jsem jako u vytržení:

Vážený pane spisovateli, na základě Vašich prací máme tu čest pozvat Vás na Mezinárodní kongres životopisců a paměti (MKŽP), který se bude konat v Jeruzalémě osmnáctého až dvacátého pátého května tohoto roku. V případě, že pozvání přijmete, Vás žádáme o účast na kulatém stole k tématu, které ještě bude upřesněno, a o přednášku o proměnlivosti Vaší práce a o způsobu, jak této proměnlivosti čelit, nebo o Vašem životě či o životě kohokoliv jiného, který si, dle Vašeho soudu, zaslouží být vyprávěn.

Náklady na cestu a ubytování včetně výdajů v místě pobytu půjdou na účet MKŽP. Budou Vám přiznány honoráře ve výši čtyř tisíc eur. Buďte tak laskav a odpovězte na tuto adresu, přiložte tak ucelený životopis, jak jen si budete přát, a fotografii. S uctivým pozdravem, hlavní sekretariát MKŽP.

Byl jsem překvapený, a abych řekl pravdu, polichocený, šťastný. V hlavě se mi rozlilo moře otázek: Kdo jim poskytl mé jméno? Co to je za kongres? Co mám společného se světem životopisů? Vydal jsem rozličné romány, několik povídek, jeden cestopis a tisíce novinových stránek, ale nic z toho, pokud je mi známo, se nepodobalo životopisnému žánru. Proč si na mě vzpomněli? Jak přišli na moji adresu? Soumrak mě překvapil se stejnými otázkami, které přicházely a odcházely, aniž bych na ně našel odpověď.

Musím uvést, že to bylo značně pomalé období. Hodinové ručičky se otáčely a otáčely, ale pro mě to neznamenalo vůbec nic. Trávil jsem hodiny pozorováním nějaké fotografie v novinách nebo dokonce obalu knihy, aniž bych ji však otevřel, pozorný k prázdnotě a svým vlastním vnitřním zvukům, k bušení onoho „zrádného srdce“, o kterém mluvil Poe, či k toku krve a napětí jistých svalů.

Právě jsem prodělal vleklou nemoc, která mě odloučila od života, jaký jsem vedl dříve, života aktivního spisovatele, více či méně přítomného ve svérázném světě písemnictví. Co se přihodilo? Plíce se mi zaplnily zhoubným virem, hantavirem, který naplnil tekutinou pohrudniční dutiny a poničil vlásečnice. Zrodil bažiny agresivní infekce, zamořené bílými krvinkami.

Horečka mě proměnila ve stálého nemocničního hosta, dokud kdosi nerozhodl o mém přestěhování do lékařského střediska v horách, sanatoria pro nemoci dýchacích cest a pohrudnice, kde jsem strávil o trochu víc než dva roky, vzdálen všemu, co bylo mé a co se, koneckonců, ukázalo jako něco, co nepatří nikomu, neboť to zmizelo, jakmile jsem odešel nahoru na horu (jako Hans Castorp).