Vaculík/Janouch

Korespondence

2012, Mladá fronta

Mám dojem, že Ludvíka Vaculíka znám skoro odjakživa. Nejdříve jako spisovatele, autora odvážných vystoupení na sjezdu čs. spisovatelů, autora stovek velice osobitých fejetonů, a nakonec i autora 2000 slov, které rozvířily již bez toho dramatický politický vývoj v létě 1968.

Když jsem si v létě 1968 přečetl 2000 slov, chtěl jsem je spolupodepsat. V telefonním seznamu jsem vyhledal Vaculíkovo číslo a zavolal mu. Odmítl mě velice příkře: Nepsal jsem ten text proto, abych pod něj sháněl nějaké podpisy... Takže můj první pokus o seznámení se spisovatelem Vaculíkem skončil neúspěšně.

Když jsem se o svém pokusu připojit svůj podpis k 2000 slovům zmínil Františku Krieglovi, nebyl příliš šťastný: „tohle nám ještě chybělo“. Tenkrát jsem ještě ne zcela chápal, že Kriegel, na jehož bedrech ležela značná část odpovědnosti za experiment pražského jara, nepotřeboval další akce, které by ještě více zkomplikovaly naše již bez toho komplikované vztahy s velkým „bratrem“.

V roce 1973 jsem byl požádán, abych k pátému výročí sovětské okupace poskytl interview britské televizi the Thames. Krátce po jeho odvysílání mě vyhledala StB a odvezla z letní dovolené k výslechu do Prahy.

Po několika výsleších bylo se mnou zahájeno trestní stíhání, které snad nikdy nebylo zrušeno či pozastaveno.

Výslechy pokračovaly až dlouho do podzimu – jednou jsme se, jako hlavní zločinci, sešli před ruzyňskou věznicí všichni tři: Ludvík Vaculík, Věněk Šilhán a já.