Hilary Mantelová

Za temnotou

2012, Argo, přeložil Petr Pálenský

Na cestách. V těch mokrých, umolousaných povánočních dnech. Po dálnici, jejíž pustina utahuje smyčku kolem Londýna. V reflektorech oranžově září rozbujelá tráva u krajnice a listy na otrávených křoviscích jsou žlutozeleně pruhované jako ananasový meloun. Čtyři hodiny. Nad dálničním okruhem zapadá světlo. Zastávka na čaj v Enfieldu, na Potters Bar se snáší noc. 

Jsou večery, kdy se vám do toho nechce, ale nic jiného vám nezbývá. Večery, kdy pohlédnete z pódia dolů a vidíte uzavřené, tupé tváře. Vzkazy od mrtvých přicházejí nahodile. Nestojíte o ně a nemůžete je poslat zpět. Z mrtvých nic nevymámíte, nic si na nich nevynutíte, ale publikum si zaplatilo a chce své.

Modrozelená obloha. Lampy bíle kvetou. Tohle je londýnské pohraničí, lány obehnané drátem, v příkopech ojeté pneumatiky, mrtvé ledničky leží svalené na zádech, vyhladovělí poníci žerou bláto. Je to krajina psanců a utečenců, Afghánců, Turků a Kurdů. Krajina obětních beránků zjizvených flaškou a popáleninami, kteří se sem z měst belhají s přeraženými žebry. Zdejšími formami života jsou odpad či anomálie – kočky zmrzačené pádícími auty, heathrowské ovce s vlnou zcupovanou smradem leteckého paliva.

Vedle Alison se proti zamlženému oknu rýsuje profil řidičky. Na zadním sedadle se pohne cosi mrtvého a začne to brblat a dýchat. Auto se žene po nadjezdech a podjezdech vpřed a prostor, který silnice vymezuje, je prostorem uvnitř ní – zápasnickou arénou, pustinou, místem společenského sváru za jejími žebry.

Srdce tluče, koncová světla pomrkávají. Okna věžáků, přelétající helikoptéry, stálice na obloze slabě září. Noc se snáší na křivopřísežné kněze a vyprahlé pedofily, na nemilované viadukty, posprejované mosty, příkopy pod uhnívajícími živými ploty a na zábradlí, které jedinkrát nezahřál lidský dotek.

Noc a zima. Ale v tlejících hnízdech a prázdných jezevčích norách Alison cítí známky růstu, náznaky jara. Toto je čas Le Pendu, Viselce, který se houpá za nohu z živého stromu. Toto je čas zastavení, váhání, zadrženého dechu. Toto je čas, kdy je třeba zanechat očekávání, avšak nevzdávat se naděje; kdy je třeba počkat, až se pootočí Kolo osudu. Toto je náš život a ten musíme žít. Alternativa je jen jedna.

Kupí se bouřkový mrak jako inkoustová šmouha. Vzduch potemňuje.

Nemá smysl se mě ptát, jestli bych chtěla být tím, čím jsem, protože já nikdy neměla na výběr. Nic jiného neznám, nic jiného jsem nikdy nepoznala.

A je stále temněji. Z krajiny se ztratila barva. Zůstávají pouze tvary, vrcholky stromů jeden vedle druhého jako ostny dračího hřbetu. Obloha se prohlubuje do půlnoční modři. Oranž pouličních světel se roztírá do fondánu třešňové barvy; stožáry v pastvinách zvedají sukně v ocelové gavotě.

Colette strčila mezi dveřmi hlavu do šatny. „Všechno v pořádku? Je plno.“

Alison se skláněla před zrcadlem a chystala se namalovat si rty. „Přinesla bys mi kafe?“

„Anebo gin s tonikem?“

„Jo, sem s ním.“