Charles Bukowski

Těžký časy

2012, Argo, přeložil Tomáš Piňos

Otrlejší než saranče

„Sakra,“ zaklel, „už mám toho čmárání dost. Pojďme ven. Mám plný zuby smradu z barev i toho, jak jsem skvělej. Nebaví mě čekat, až chcípnu. Pojďme někam.“ 

„Kam?“ zeptala se. 

„To je jedno. Jíst, pít, flákat se.“ 

„Jorgu,“ ozvala se, „co budu dělat, až tady nebudeš?“ 

„Budeš jíst, spát, šukat, chcát, srát, oblíkat se, procházet se a žvanit.“ 

„Potřebuju zabezpečit.“ 

„To potřebujem všichni.“ 

„No jo, jenomže my nejsme svoji. Nebudu moct vybrat tvou pojistku.“ 

„To je v pohodě, tím se netrap. Stejně na manželství nevěříš, Arlene.“ 

Arlene seděla v růžovým křesle a četla večerník. „Tvrdíš, že by se s tebou vyspalo milion ženských. Kolikátá jsem já?“ 

„Miliontá první.“ 

„Myslíš, že bych nikoho jinýho nesplašila?“ 

„Ale ne, to pro tebe není nic těžkýho. Splašila bys ho do pěti minut.“ 

„Myslíš, že potřebuju skvělýho malíře?“ 

„Ne, stačil by instalatér.“ 

„Jo, kdyby mě měl rád.“ 

„No jasně. Vem si kabát. Jdeme.“