James Joyce

Dubliňané

2012, Odeon, přeložila Kateřina Hilská

Tentokrát už nezbývala naděje – dostal třetí záchvat. Večer co večer jsem míjel ten dům (měl jsem prázdniny) a zkoumal osvětlený čtverhran okna, a večer co večer zářil stejně, slabě a stejnoměrně. Kdyby zemřel, uvažoval jsem, uviděl bych odraz svíček na potemnělé roletě – věděl jsem totiž, že k hlavě mrtvého se stavějí dvě svíce. Častokrát mi opakoval: Už tady dlouho nebudu, a já si myslel, že to pronáší jen tak.

Teď jsem poznal, že to nebyly plané řeči. Každý večer, když jsem upřeně hleděl na to okno, jsem si šeptal slovo paralýza. Mým uším znělo vždycky divně, podobně jako gnómon v Euklidovi nebo simonie v katechismu. Nyní jsem je vnímal jako jméno nějaké zlovolné a hříšné bytosti, jíž jsem se bál, a přece jsem toužil poznat ji zblízka a pohlédnout na její smrtonosné dílo. 

Když jsem sešel dolů k večeři, u ohně seděl starý Cotter a kouřil. Zatímco mi teta z hrnce nabírala ovesnou kaši, podotkl, jako by se vracel k nějaké vlastní poznámce: 

„Ne, neřek bych, že byl přímo... ale beztak na něm bylo něco podivnýho... až záhadnýho. Povím vám, co se mi na tom nepozdává...“ 

Začal bafat z dýmky, nepochybně proto, aby si urovnal názor v hlavě. Otravný a pošetilý stařec! Když jsme ho před lety poznali, bývala s ním docela zábava, vykládal nám o dokapech a měděných červech při výrobě whisky, ale brzy mě přestal bavit on i ty jeho věčné historky z palírny. 

„Myslím si o tom svý,“ prohlásil. „Jářku byl to jeden z těch... prapodivnejch případů... Ale těžko říct...“ 

Znovu se soustředil na dýmku, aniž nám dal do svých myšlenek nahlédnout. Strýc si všiml, jak udiveně zírám, a vysvětlil: 

„Nejspíš to uslyšíš nerad, ale tvůj starej kamarád už není mezi náma.“ 

„Kdo?“ ověřoval jsem si. 

„Otec Flynn.“ 

„Umřel?“ 

„Tuhle pan Cotter nám to právě řekl. Šel totiž kolem jeho domu.“ 

Uvědomoval jsem si, že mě všichni upřeně pozorují, tak jsem jedl dál, jako by mě ta novina ani nezajímala. Strýc pro změnu vyložil starému Cotterovi: 

„Náš mladej se s ním hodně kamarádil. Stařík ho moc naučil, víte. A prej do kluka vkládal velký naděje.“ 

„Bůh buď milostiv jeho duši,“ přidala se zbožně teta. 

Starý Cotter mě chvíli zkoumal pohledem. Cítil jsem, jak mě jeho oči podobné černým korálkům propichují, ale nechtěl jsem mu udělat tu radost a vzhlédnout od talíře. Opět se uchýlil k dýmce a nakonec plivl do ohně jako nevychovanec. 

„Byl bych dost nerad, kdyby si moje děti měly co povídat zrovna s tímhle člověkem.“ 

„Co tím chcete říct, pane Cottere?“ otázala se teta. 

„Chci říct hlavně to, že pro děti je to špatný,“ vysvětloval staroch. „Podle mýho by kluk měl lítat venku a hrát si s děckama svýho věku, a ne... No nemám pravdu, Jacku?“ 

„V tom jsem s vámi zajedno,“ přitakal strýc. „Kluk se má otrkat. Taky to vtloukám do hlavy tuhletomu rosekruciánovi – tuž tělo! Přece když já byl malej skrček, každý ráno jsem se koupal ve studený vodě – v zimě v létě. A taky se mi to vyplatilo. Vzdělání je jistě užitečná věc, hlavně do budoucna... Pan Cotter by si třeba dal kousek toho skopovýho,“ naznačil tetě. 

„Ne, ne, kdepak,“ bránil se host. 

Teta vytáhla mísu ze spížky a postavila ji na stůl.