Eleanor Brownová

Sestry sudičky

2012, Host, přeložil Tomáš Kačer

Přijely jsme domů, protože jsme selhaly. Pochopitelně bychom to nepřiznaly, alespoň zpočátku a samy před sebou, a v žádném případě před nikým jiným. Říkaly jsme, že domů jsme se vrátily kvůli mámině nemoci, protože jsme si potřebovaly odpočinout, chvilku si oddychnout, než se pustíme do nějaké další velké věci. Pravdou ovšem bylo, že jsme neuspěly, a než bychom připustily, aby se o tom dověděli ostatní, pečlivě jsme si připravily výmluvy a alibi a do těch jsme se zahalily jako do pláště, který nás měl chránit před holou pravdou. Stadium první: negace.

Pro Cordelii, nejmladší z nás, to začalo těmi dopisy. Došly v jednom dni, ale obsahem se lišily natolik, že se musela zpětně podívat na poštovní razítko a zjistit, který byl odeslán jako první. Držela stránky v ruce a připadaly jí tak obyčejné, na dešti, v ohni či při neopatrném zacházení by snadno podlehly zkáze, ale ona je zničit nehodlala. Byly z těch, které si člověk poskládá a schová do krabičky na cennosti, aby si je po letech mohl rozložit, sevřít šustivou minulost mezi prsty a nechat srdce, ať si tluče pomýlenou touhou nechat se přemoci vzpomínkami.

Měly bychom vám prozradit, co v nich stálo, a taky to uděláme, protože jejich obsah ovlivnil všechny následující události, ale nejdřív vám musíme vyložit, jak se u nás v rodině komunikuje, jenomže k tomu bude třeba nastínit, co je naše rodina zač.

Ach jo.

Nejlepší asi bude začít u táty.

Pokud jste na vysoké navštěvovali kurz o Shakespearovi, možná vám tátovo jméno ulpělo v některém ze zastřených koutů mysli kdesi pod vrstvami nepoužívaných telefonních čísel, zapomenutých snů a slov, kterým se nikdy, když je zrovna potřebujete, nechce a nechce na jazyk. Náš táta je Dr. James Andreas, profesor anglické literatury na Barnwellské univerzitě, a jeho specializací je jedna jediná věc: nesmrtelný básník.

Slova, která se možná hodí k popisu tátovy práce, nemohou zdaleka vypovědět nic o tom, jak se žije s člověkem takto jednostranně zaměřeným. Nadšenec, expert, posedlý — všechna tato označení vyznívají do prázdna tváří v tvář shakespearovské písečné bouři, v níž jsme vyrůstaly. Našimi dětskými říkadly byly sonety. Rady a příkazy jsme všechny tři dostávaly ve dvojverších; o nějakém nenáviděném klukovi z pískoviště jsme spíš řekly, že je „čertovo kvítko“ než blbec; na vánočních večírcích jsme si hrávaly pod stolem, kam k nám přes těžké ubrusy společně s koledami doléhala slovní spojení jako „dekonstruktivistická filozofie“ a „patriarchální delikt“.

A tím jsme zdaleka nepopsaly vše.

Pro náš účel to ale postačí.

První dopis byl od Rose: úpravný, psaný perem na velínovém papíře. Z Romea a Julie; Cordy to poznala okamžitě. Já jí dal srdce, ona své mi dala, schází jen slova, co by požehnala našemu svazku.

Nyní již jistě chápete, že naše nejstarší sestra nám tímto oznámila, že se bude vdávat.

Druhý byl od otce. Komunikuje téměř výhradně pomocí stránek okopírovaných z riversideského vydání Shakespearova díla. Stránky jsou tak hustě okomentované myšlenkami a interpretacemi nashromážděnými za desítky let, že zvýrazněné verše v textu se dají přečíst už jen stěží. Ale na tom nesejde; byly jsme jeho dramaty odkojeny, vyrostly jsme na nich, takže se nám text i při nejjemnější připomínce vybaví.

Pomodleme se všichni k nebesům za naši drahou matku, neboť je v bolestech. A z toho Cordy pochopila, že máma má rakovinu. Tak poznala, že se musíme vrátit domů.