Rana Dasgupta

Sólo

2012, Jota, přeložil Tomáš Suchomel

Na Tbilisi, malebné hlavní město gruzínské sovětské socialistické republiky, se pomalu snáší večer, obloha je bez mráčku. Květen roku 1981 se chýlí ke konci. Místní honorace se sešla v recepčním sále hotelu Iveria, funkcionáři zlehka konverzují, dostávají své pověsti těžkých kuřáků, postávají v koutech po dvou nebo po třech a manželky nechávají být, jen ať si mezi sebou klidně špitají a upravují si účesy. Pod okny teče k zapadajícímu slunci řeka Mtkvari, auta lenivě popojíždějí a obyčejní lidé si na balkonech užívají posledních slunečních paprsků.

Svět se obecně vzato tváří docela pokorně, snad si ani neuvědomuje, jak zásadní má ten večer význam. V Tbilisi je totiž na návštěvě Leonid Brežněv, takže zavřené dveře sálu ukrývají před světem dokonalou přehlídku znervóznělých funkcionářů. Po stolech jsou rozestaveny jmenovky velikosti státních poznávacích značek, ale zatím se ještě nikdo neposadil, čestný host večera si dává na čas.

Sál je přecpaný místními soudruhy, takže všichni mají dost času na polohlasné a špatně ovládané projevy nadšení pramálo souvisejícího se státními záležitostmi: ještě to totiž nejsou ani dva týdny, co fotbalový tým z Tbilisi triumfoval ve finále evropského Poháru vítězů pohárů a oba dva vítězné góly mají dokonce i straníci ještě pořád před očima. Ve městě nikdo nemluví o ničem jiném než o Dynamu a Gucajev s Daraselijou se stali národními hrdiny. U okna nad Rustaveliho třídou postává hlouček mužů a sleduje zvolna se blížící limuzíny moskevské delegace.

Když začnou mávat na znamení, že hosté konečně dorazili, celý sál zmlkne a začne si narovnávat kravaty. Nepříjemně dlouhé minuty všichni strnule a strojeně stojí a čekají: Brežněv je starý a nemocný muž, takže mu výstup do sálu v nejvyšším patře hotelu trvá dlouho. Nakonec se objeví ve dveřích, provázen čtyřmi nejvyššími funkcionáři včetně prvního tajemníka Komunistické strany Gruzie Eduarda Ševarnadzeho.

Shromážděným soudruhům věnuje poloúsměv a jde si sednout ke stolu. Čtveřice číšníků nalévá víno. Panuje dlouhé ticho vyšperkované občasným šplouchnutím nejlepšího moku, který mohou gruzínské vinice nabídnout, a poté neomaleným šoupáním nohama, když hlavní host večera nahlíží pod stůl, aby se přesvědčil, že tam má dost místa a může se pohodlně natáhnout. Když mají všichni nalito, první tajemník Ševarnadze pozvedá sklenici a chystá se proslovit přípitek. Všichni vstanou.