Stefan Grabinski

V domě Sáry a jiné povídky

2012, Volvox Globator, přeložil Libor Martínek

Šilhavý

Připletl se ke mně, ani nevím jak a kdy.

Jmenoval se Brzechwa, Josef Brzechwa. Divné jméno! Něco v něm obtěžuje, zdržuje, znervózňuje chraplavým zvukem. Šilhal. Zvláště ošklivě hleděl pravým okem, které skelnatě vyhlíželo zpod zrzavých řas. Malý škaredý obličej potažený cihlovým ruměncem byl věčně zkřivený úsměškem se zlomyslným náznakem ironie, jako by se tímto primitivním způsobem mstil za vlastní ošklivost a ohyzdnost. Drobný rezavý knírek, furiantsky nakroucený vzhůru, se neustále pohyboval jako tykadla jedovatého brouka.

Odporný člověk.

Byl ohebný, pružný jako kopací míč, malé postavy, středního vzrůstu, chodil lehce, nepostižitelně a uměl se nečekaně lísat jako kočka.

Od prvního pohledu jsem ho nesnášel. Jeho odpuzující podoba mě naplňovala nepopsatelným odporem a vedla mě k tomu, že jsem z tohoto úhlu pohledu usuzoval na jeho povahu.

Brzechwa se ode mne zásadně odlišoval svým chováním, zálibami, reakcemi na pobídky. Z těchto důvodů byl pro mne zosobněním antipatií, žijícím opakem mojí osoby, s nímž by mě nic na světě nemohlo smířit. Možná právě kvůli tomu se na mně přisál se zlomyslnou vášnivostí, jako by vycítil, že k němu cítím živelný odpor.

Zřejmě ho nesmírně těšilo pozorovat, jak se zbytečně snažím vymanit ze sítě, kterou mě víc a víc omotával. Byl mým neodlučným společníkem v kavárně, na procházkách či v klubu, uměl se vetřít do okruhu mých nejbližších přátel, dokonce získával přízeň žen, s nimiž mne spojovaly důvěrnější vztahy, věděl o každém mém nepatrném úmyslu, nejmenším pohybu.

Nejednou jsem nenápadně odjel drožkou nebo automobilem za město, abych aspoň na jeden den neviděl jeho ohavnou fyziognomii, nebo aniž bych předtím prozradil svůj plán, na nějaký čas jsem odcestoval do jiného města. Kdo popíše moje překvapení, když za určitou dobu po odjezdu přede mnou Brzechwa náhle vyrostl jako ze země a se sladce-výsměšným úšklebkem se těšil z nečekaně milého setkání!

Nakonec to došlo tak daleko, že jsem z něho měl jakýsi pověrčivý strach a začal jsem ho považovat za svého zlého ducha či démona. Z jeho kočičích, dráždivých pohybů, šibalského mhouření očí, ale zejména z jeho šilhání, které se chladně lesklo bělmem, mi tuhla krev v žilách nepochopitelnou hrůzou a zároveň ve mně budila nesmírný vztek.

Dobře přitom věděl, jak mě nejsnáze rozzuřit. Uměl se vždycky dotknout mojí nejcitlivější struny. Když už jednou zpozoroval, jaké jsou moje záliby a ověřil si mé názory i zásady, při každé příležitosti hlásal s radikální ironií jejich přesný opak tak rozhodným způsobem, že jakýkoli odpor byl vyloučen.

Jedním takovým sporným místem, které nás zásadně odlišovalo, byla otázka individualismu, jehož jsem byl vždy vášnivým zastáncem. Mám vůbec pocit, že právě kolem této osy se točilo celé naše nepřátelství.

Byl jsem nadšeným milovníkem všeho, co bylo osobité, originální, jedinečné a v sobě uzavřené. Kdežto Brzechwa se vysmíval veškerému individualismu, jenž považoval za chiméru přemoudřelých polointeligentů; nevěřil proto v žádnou invenci a nápaditost, které převáděl na ukazatele vlivu prostředí, rasy, tzv. ducha času a podobně.

„Dokonce mám za to,“ nejednou procedil skrze zuby na mou adresu, „že v každém z nás je usazeno několik osob a ty vedou boj o zbytečnou trofej z milosti, tak zvanou duši.“