Avraham B. Jehošua

Molcho

2012, Pistorius & Olšanská, přeložila Magdalena Křížová

Podzim

Molchova žena zemřela ve čtyři hodiny nad ránem a Molcho udělal všechno pro to, aby si ten okamžik vtiskl hluboko do paměti, zapamatoval si ho do nejmenších detailů.

Kdykoli si na ni po dlouhých týdnech a měsících vzpomněl, připadalo mu, že opravdu dokázal přetavit okamžik jejího odchodu ze světa (je to vůbec vhodné slovo, odchod? nebyl si jistý) v živou a zřetelnou vzpomínku, v níž není jen abstraktní myšlenka a cit, nýbrž i světla a zvuky, purpurový lesk malého radiátoru, zeleně zářící ciferník digitálního budíku, proud nažloutlého světla z koupelny, vrhající dlouhé stíny do chodby, a snad i blednoucí nebe, narůžovělé slonovinové světlo vyzařující z hlubin tmy, přesvědčoval sám sebe, že si vybavuje tyhle známky svítání na potemnělé obloze, aby i příroda přispěla svým velkolepým divadlem k té pohnuté chvíli, ačkoli si tím nebyl docela jistý, ani šuměním deště a větru, jen věděl, že hrála hudba, ano, skutečná hudba, sám ji pustil z magnetofonového pásku, po krátkém zaváhání, ale v přesvědčení, že pokud chce vůbec něco během umírání slyšet, pak je to hudba, kterou tak ráda poslouchala v posledních měsících, kdy ji čtení čím dál víc namáhalo, a kdykoli na ni přišly bolesti, za soumraku nebo v oněch mrtvých hodinách mezi návštěvami přítelkyní, mezi rozhovory s dětmi a ošetřovacími procedurami, nasazovala si sluchátka jako radistka usazená na vojenském transportéru, z hromádky u postele vybrala kazetu a vložila ji do přehrávače.

Povídali si spolu o hudbě a několikrát mu dokonce naznačila, že pokud to půjde, chtěla by slyšet hudbu, až přijde konec (tak mezi sebou říkali smrti), když se ti bude zdát, že netrpím bolestmi, něco mi pusť, a Molcho měl radost, že jí může tohle přání splnit, v posledních měsících mu dávala přesné instrukce, co po něm chce, a on se naučil jejím prosbám ochotně vyhovět, brát každé slovo vážně.