Delphine de Vigan

Noc nic nezadrží

2012, Odeon, přeložila Alexandra Pflimpflová

Matka byla modrá, když jsem ji toho lednového rána našla doma, takovou sinalou modří s příměsí popelavé, ruce podivně tmavší než obličej. Ohbí prstních kloubů jakoby potřísněné inkoustem. 

Matka byla mrtvá už několik dní.

Nevím, kolik vteřin či dokonce minut mi trvalo, než jsem navzdory evidentní situaci (matka ležela na posteli a nereagovala na žádné podněty) pochopila, hodně dlouhý, vleklý i horečnatý čas, než se mi z hrdla vydral výkřik jako po několika minutách zástavy dechu. Ještě dnes, po více než dvou letech, pro mne zůstává záhadou, jak to, že můj mozek dokázal tak dlouho nevnímat matčino tělo a hlavně jeho zápach, jak to, že trvalo tak dlouho, než přijal informaci, kdo tu před ním leží? Není to jediná otázka, kterou ve mně její smrt zanechala.

Čtyři či pět týdnů poté, ve stavu vzácně neprostupné otupělosti, jsem přebírala Cenu knihkupců za román, v němž jednou z postav byla do sebe uzavřená, od všeho odvrácená matka, která po letech mlčení znovu začala používat slova. Té své jsem knihu darovala před jejím vydáním, nepochybně pyšná na to, že se mi podařilo dokončit další román, nicméně vědoma si toho, že – i když prostřednictvím fikce –, jitřím rány.