Edith Whartonová

Triumf noci

2013, Plus, přeložila Stanislava Menšíková

Bylo to na podzim roku, kdy jsem prodělala tyfus. Tři měsíce jsem proležela v nemocnici, a když mě propustili, vypadala jsem tak zesláble a roztřeseně, že dvě nebo tři dámy, které jsem oslovila, se mě bály zaměstnat.

Utratila jsem většinu peněz, a když jsem dva měsíce platila nájem, obcházela agentury zprostředkující zaměstnání a odpovídala na každý inzerát, který vypadal jen trochu slušně, už jsem pomalu ztrácela odvahu, protože ze starostí jsem rozhodně neztloustla a neviděla jsem důvod, proč by se štěstěna měla obrátit. Ale obrátila se – přinejmenším mi to tak v tu chvíli připadalo. Jednoho dne mě potkala jistá paní Railtonová, přítelkyně dámy, která mě svého času do Spojených států přivezla, a dala se se mnou do řeči.

Vždycky bývala přátelská. Zeptala se mě, co mi schází, že jsem tak bledá, a když jsem jí to pověděla, vyhrkla: „Ale Hartleyová, myslím si, že bych pro vás měla to pravé zaměstnání. Přijďte zítra ke mně a promluvíme si.“

Když jsem druhý den přišla, vysvětlila mi, že paní, kterou má na mysli, je její neteř, jakási paní Brymptonová, mladší dáma, ale trochu churavá, která celoročně žije ve svém venkovském domě u řeky Hudsonu, protože nesnese únavný život ve městě.