Sarah Quigleyová

Dirigent 

2013, Jota, přeložil Jan Sládek

Kdo to klepe 

Připadalo mu, že na to zaklepání čeká celý život. Nejasně a tiše ho slyšel, i když spal. Slabé ťukání na tenkou stěnu snů. Provázelo ho při práci; ozývalo se v naléhavém burácení tympánů i v ostrém a úpěnlivém pizzicatu houslí. Dunělo mu v uších jako ozvěna vlastních kroků, když chodil ulicemi města. Nedokázal mu uniknout, ať spěchal sebevíc. Ten strach ho pronásledoval dnem i nocí, jako neodbytný zatoulaný pes, který se nechce pustit nového pána. 

Šostakovič! Šostakovič! Jako by ho někdo volal jménem. Nebo se mu to jen zdá. S námahou otevřel oči. Rozostřeným zrakem sledoval pokoj a v jeho středu jasné světlo. Přesně v místech, kde stál pracovní stůl. 

„Nino?“ ozval se, ale jeho hlas byl stále ještě zastřen napůl zapomenutými sny. 

Naslepo sáhl po brýlích. Rukou zašmátral po matraci a pak je začal pomalu hledat na nízké stoličce vedle postele. Jen stěží dokázal zvednout ruku; prsty měl ztuhlé a skoro nehybné, chyběla mu v nich obvyklá síla. Pracoval dlouho do noci a za posledních dvacet čtyři hodin skoro nic nejedl, vlastně jen kousek tvrdého žitného chleba, který si namáčel do hořkého čaje, aby se dal vůbec pokousat a strávit. Byl hladový a naprosto vyčerpaný, ale dobré bylo, že neměl čas a sílu myslet na svůj strach. Vzbudil ho ten zvuk – že by snad klepání?

Kdyby si ho teď odvedli, skoro by se mu ulevilo. Prsty konečně nahmatal ocelové nožičky brýlí a hned nato ucítil uklidňující dotek obrouček. Odhrnul hrubou šedivou přikrývku. Nejspíš by za ni měl být vděčný, protože mnozí neměli ani tu, ale i tak ho nesnesitelně škrabala. Prostě není výsada jako výsada. Nasadil si brýle na nos a pohybující se bílá skvrna se okamžitě rozplynula. Oprýskané stěny získaly jasné obrysy a celý pokoj se zklidnil. Teď už vůbec netušil, co to vlastně slyšel: že by nějaké hlasy z ulice? Klidně to ale mohly být údery uvolněného okenního rámu, který držel ve zdi snad jen silou vůle. 

„Nino?“ zavolal znovu. Přehodil nohy přes okraj postele, prsty si pročísl vlasy a pomalým šoupavým krokem se vydal ke dveřím. Pozorně se rozhlédl po předním pokoji a zjistil, že je prázdný.

Vzkaz

Dole ve společné kuchyni visela ze stropu na drátech žárovka bez stínítka. Jako obvykle se o ni udeřil hlavou a pořádně zaklel. Ze zápachu čisticího prostředku, zelí a šlachovitých kotlet se mu zvedl žaludek. Palcem a ukazováčkem si stiskl nos, a zatímco si míchal kaši, okázale dýchal jen ústy, přestože tu nebyl nikdo, kdo by ho při jeho malém divadelním výstupu sledoval. V kuchyni bylo prázdno a to mu docela vyhovovalo. Před polednem na řeči nikdy moc nebyl. Hrozně mu vadilo, když slyšel přes schodiště hukot několika lihových vařičů, na kterých se připravovalo jídlo.

Hlasy lidí se mu po ránu nesnesitelně zarývaly do mozku. (Nina sice neprojevovala mnoho účasti a nezdálo se, že by se zajímala o jeho trápení, ale rozhodně nebyla hádavá!) Opřel se o desku stolu a otřel si prach ze skel brýlí. Za zády uslyšel hluk. Lehké, jakoby kočičí našlapování drobných nohou, zrychlený dech a pravidelné posmrkávání. Když se otočil, uviděl ošoupané nízké galoše, z kterých trčely nezdravě kostnaté kotníky. Dlouze si povzdechl. Bylo to stejné jako vždycky, když nahoře v pokoji nechal vyhasnout kamna. Mohl být tichý jako myška, ale svému osudu stejně neunikl. 

„No vida, takže je to skutečně pan Šostakovič!“ V tom pozdravu zaslechl podivně potměšilou radost. „Slyšela jsem, jak mi někdo dupe nad stropem, a myslela jsem si, že to budete vy.“ 

„Irina Barinovová!“ Snažil se vypadat, jako by byl duchem nepřítomen, zcela pohroužen do svých myšlenek. Přesně tak ho ostatně chtěla vidět: jako odtažitého umělce, který jako soused a člověk za nic nestojí. „Přeji vám dobré ráno.“ 

„Dobré ráno?“ zopakovala po něm Irina Barinovová záměrně ostrým a rozšafným tónem. 

„Copak máme stále ještě ráno?“ Zvedla hlas a spolu s ním i svraštělé ruce, které se na chvíli zastavily před otřepenou zelenou vestou (kupovat si nové, křiklavě barevné oblečení bylo příliš plebejské, skutečné dámy si raději zašívaly staré roztrhané hadříky). Zajela do kapes šatů a chvíli v nich šmátrala. „To bych neřekla,“ pokračovala a vítězoslavně si razila cestu kuchyní plnou vlhké páry.