Jonas T. Bengtsson

Pohádka

2013, Odeon, přeložila Jana Pavlisová

1986

Je mi šest let. A zrovna zastřelili Olofa Palmeho. Je únor a venku je pořádná zima. Sedíme s tátou v kuchyni, jíme housky, já maluju. Slyšíme to v rádiu. Táta zesílí zvuk. Podle tónu hlasu jde poznat, že je to něco důležitého. Velká novinka. Honím nehtem po stole maková zrníčka. Pak táta řekne, že se mám obléct. Nemůžu najít ponožky. Táta se ke mně sehne a strčí mi nohy naboso do holínek.

Jdeme po ulici. Táta mě drží za ruku. Dívá se přímo před sebe. Táhne mě za sebou. Je ze mě taška. Kufr na kolečkách. Říkám mu, že to bolí. Že mu nestačím, ale vítr mi bere slova od pusy. 

V sobotu je na ulici vždycky ruch. Auta na parkovištích, starší paní s nákupními taškami. Rychle nakoupit, než zavřou.

Ale dneska ne, dneska máme jiný cíl. 

Město není velké, a tak rychle dorazíme na hlavní ulici. 

Táta kouká přímo před sebe, pusa tvoří v obličeji jenom rovnou čáru. Asi úplně zapomněl, že mě drží za ruku. 

Táta má delší světlé vlasy, trošku nazrzlé – stejně jako vousy. Holí se jednou týdně, pak mají vousy dovoleno růst. Stříhá se sám, v kuchyni. Cigareta tvoří nedílnou část ruky, jako další článek prstu. Pod kabátem, jako vždycky rozepnutým, má jen tričko, ale není mu zima. To mu bývá málokdy. Zato mně je zima skoro pořád. Myslím si, že se mu podobám. Až budu velký, taky nechám vousy, ať si rostou. 

Táta říká, že se víc podobám mámě. Ale že to je dobře. Že byla krásná.