Pokud něco francouzskému režisérovi Jacquesu Audiardovi nechybí, je to sebevědomí. A cit pro možnosti i omezení média filmu. Možná pramenící z toho, že vyrůstal ve filmařské rodině kinematografií obklopený.

Jen sebevědomý režisér s filmem zadřeným pod kůži se totiž umí popasovat s vlastní "dokonalostí", na niž údajně dosáhl svým Prorokem z roku 2009, tak velkolepě a podvratně, jak to udělal Audiard u filmu Na dřeň. Ve snímku, jenž téměř po roce od uvedení v soutěži v Cannes dorazil i do českých kin, krotí kosatky i pravidla žánru melodramatu a suverénně se pohybuje na hraně mezi "americkou" přepjatostí a "francouzským" estétstvím.

Snad žádný jiný film nebyl loni v cinefilských kruzích očekáván s takovým chvěním jako Na dřeň – v originále řezavější Rez a kost. Otázka zněla, s čím přijde autor pasovaný po "zjevení Proroka" na apoštola francouzských auteurů, následovníka Jeana-Luca Godarda.

Přišel s filmem plným rozporů, které ústí v harmonii. S romancí mezi outsidery flirtující s emocionálním vyděračstvím. S neúprosným realismem i sentimentalitou přepálených emocí vítězného gesta Rockyho. Stylem artových evropských filmů a hollywoodských "dojáků", v nichž motivace a láska vše překonají. S filmem, v němž se pere i snoubí spektákl s rezervovaností a kýč na poslední chvíli odvrátí elektrizující čistota obrazu i emocí.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Všechny články v audioverzi + playlist
Máte již předplatné?
Přihlásit se