Na výstavě Huga Demartiniho nejde o výsledek, ale o proces

Věčné pochybnosti, tak mluví o své tvorbě jeden z nejvýraznějších českých umělců abstraktních objektů druhé půle 20. století, Hugo Demartini. Jeho první retrospektivu uvádí v současné době Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci.

Výstava představuje tvorbu Demartiniho (1931-2010) zcela lineárně a chronologicky od jeho počátků na konci padesátých let, kdy se společně s informelní generací vydal na cestu hledání abstraktního výrazu. Jeho strukturální reliéfy se výrazně liší od typicky pochmurného českého informelu – jsou jasně červené a dynamické.

V polovině šedesátých let ale nachází univerzální formu koule, s níž pracuje v nekonečných variacích. Zapouští ji do desek a vytváří reliéfy, násobí ji ve stejných či měnících se velikostech a především upravuje její povrch tak, aby odrážel okolí a divák mohl vstupovat přímo do díla. Pochromované koule umisťuje rovněž volně do krajiny a vstupuje tak jako jeden z průkopníků do dějin českého land artu.

Teoretik Jindřich Chalupecký si Demartiniho dobíral, že je jako maratonec, který svůj běh pár metrů před cílem vzdá a vydá se zase jiným směrem. To však z expozice divák nevyčte. Varianty reliéfů s koulemi jsou vystaveny jako designové zboží na policích zužující se černé chodby. Přitom právě Demartiniho "antiestetizace" těchto artefaktů a jejich zasazení do blátivé ornice bylo v jeho díle zásadní a mělo být uvedeno do širšího kontextu.