Hledač ztraceného času Proust je všude kolem nás. Navazuje na něj Kundera i Pamuk

Devadesát let od úmrtí Marcela Prousta (1871-1922) se loni v Česku příliš nepřipomínalo. Výjimkou byla velmi pěkně udělaná reedice nejslavnějšího, šestidílného opusu francouzského spisovatele Hledání ztraceného času v překladu Jiřího Pechara, který svůj skvělý převod ze sedmdesátých let znovu přehlédl a upravil a spolu s Proustem tak založil na svou nesmrtelnost, minimálně ve všech literárních okruzích budoucnosti.

Ve stínu velkého díla bohužel ušla pozornosti kniha Jiřího Konůpka Proust a jeho románový svět. Jedinou ucelenou českou kritickou práci, která byla o Proustovi napsána, sepsal Konůpek na konci šedesátých let, knižně ale vyšla až po smrti autora (1968), navíc jen v samizdatu. I po listopadu 1989 se na ni zapomnělo, a to bylo konečně třeba napravit.

Konůpkova studie je obdivuhodná v mnoha ohledech. Autor dokázal vstřebat snad všechny důležité dobové interpretace Proustova díla, včetně tehdy nejnovějšího a velmi originálního výkladu francouzského filozofa Gillese Deleuze Proust a znaky, který vyšel v devadesátých letech i v Česku a jenž jako ostrá břitva přetíná všechny tradiční výklady.