Daniel Tácha

Josef 

2013, Dauphin

Josefovi mohlo být devět, možná deset let, když se před něho v těsném výtahu zašedlého paneláku postavil rodinný přítel Josefova nevlastního otce a obřím ukazováčkem mu pozdvihl bradu. Josefovu tvář přiblížil ke své, zadíval se mu do očí a úplně vážně se ho zeptal, jestli má rád Sovětský svaz. Psala se 80. léta. 

Josef hleděl do očí tazatele, uvědomoval si jeho robustní postavu, zesílenou taháním přepravek s tehdy nedostatkovou zeleninou a ovocem, a pak odpověděl: „Všude jsou lidé dobří a lidé špatní. Stejně tak tomu bude i v Sovětském svazu.“ 

Byl na sebe skoro pyšný. Svou odpovědí převezl namakaného frajera, který na rozdíl od Josefových rodičů, vlastníků škodovky, řídil červeného žigulíka a nakládal s mořem peněz, protože i když zelinář byl také členem Lidových milicí a agentem státní bezpečnosti, takže nikoho nikdy nenapadlo šťourat se v tom, jakých šmelin je coby vedoucí prodejny se zeleninou schopen. 

Milicionář, agent a zelinář sklapl. Nedůvěřivě si Josefa změřil, a dál už se na nic neptal. Byla to výhra, ale nebyla úplná. Josef chápal, že se jen vykroutil z otázky, na kterou znal jednoznačnou odpověď. Moc dobře věděl od svého dědy, který v 50. letech pracoval v uranových dolech, že komunisti jsou svině a kurvy a Sovětský svaz je kurvou největší a nejšpinavější, protože v jeho područí Josefova země nikdy nebude svobodná a také nebude platit to, co by mělo platit vždy a za všech okolností. Že politika je především o mravnosti a na přímé otázky se má odpovídat zpříma a popravdě! 

Na příhodu se zelinářem si Josef vzpomněl o více než dvě desítky let později. Procházel centrem Prahy, Římskou ulicí, v těsné blízkosti Václavského náměstí. Toho náměstí, kde na konci 80. let zažil desítky demonstrací, pronásledování policisty v bílých helmách i to, jak hnusně zeleně uniformovaní strážci tehdejšího zřízení, fízlové, bili lidi dlouhými pryžovými obušky a smetávali vodními děly z obludných policejních vozů s mřížovanými železy namísto nárazníků. 

Josef dobře věděl i o střelách zavrtaných ve fasádách domů, které v nich vytepaly samopaly sovětských vojáků, kteří v srpnu 1968 přijeli osvobodit národ a samozřejmě Josefovy rodiče, aniž by ti o pomoc spřátelených vojsk stáli. 

Pamatoval si, jak na Národní třídě tenkrát v listopadu 1989 vyšplhal na haldu tehdy všudypřítomných složených lešenářských rezavých trubek a s úžasem sledoval ten nikde nekončící proud lidí vyjadřující touhu po konci jednoho času a nastolení času nového. Had lidí se vinul od Václavského náměstí k Petřínu, pod ním jej zastavil kordon bílých helem a rozdělil na několik skupin, které pak rozehnal bitím a kopanci. A lidé jen křičeli: „Nejsme jako oni...“