Ivan Binar

Jen šmouha po nebi

2013, TORST

Říkám jí Mňau, tak se představila; vztyčila ocas a začala se mi otírat o nohu, žlutozelené oči upřené k mé zjih­losti. Nezapochybovala, že jí z toho něco kápne. Poprvé to byl od úst odtržený kus trvanlivého salámu, pak už pravidelně třikrát denně kočičí strava ze supermarketu, čas od času syrová lahůdka, nejčastěji drůbeží jatýrka.

Přichází se soumrakem a nasycena usedá na opěradlo medově a zeleně pruhovaného křesla, jemuž vytváří zrzavý límec, a pouští se do přástek. Přede kočičí pasti a chytá do nich noc rozhlížející se kradmě pokojem.

Tlapky ochable svěsí jak čtyři nicotnosti, a kdo nic neví o kočkách, toho by oklamala.

Kočka se nekupuje, bylo by to otrokářství. Buď nalez­neme zablešené ubožátko podstrčené pod vraty, nebo si nás kočka sama vyhledá. Jiný způsob je majetnický a nedůstojný, vztah, který takto vznikne, je nerovný. A to si žádná kočka nezaslouží. Ledaže bychom ji vykoupili z otroctví... S kočkou nelze nakládat libovolně, poroučet jí, peskovat a učit kouskům. S kočkou je třeba rozmlouvat jako s přítelem. Přišla a zůstává z vlastního rozhodnutí. Poctila mne svou přízní. 

„Kdepak ses tu vzala?“

„Mňau,“ odpoví.

Do Spáleného jsem se vrátil, jako by mi nic jiného nezbývalo. Bylo to jako nutkání loupat si strup na téměř vyhojené ráně. Vracet jsem se nemusel, mohl jsem zů­stat tam, kde jsem byl. Dařilo se mi dobře, nikdo mě odtamtud nevyháněl. Ale já jsem se chtěl vrátit zrovna do Spáleného. Teď sem vstupuji důstojně; dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí. Třeba zrovna tady je můj domov?

Počkal jsem si, až bylo po všem: girlandy strhány, konfety smeteny, hilzny z rachejtlí spolu se střepy lahví v popelnicích, zvratky vytřeny a vylity se špinavou vo­dou do výlevky. Hudební nástroje ve futrálech, třeštící hlavy zchlazeny, psi v boudách zalezlí, kočky na lovu. Za Němců se to jmenovalo Brennstadt. A tak jsme tomu začali říkat Spálené. 

Už léta nepiju. Žádný doktor mi nic nenařídil ani nedoporučil, žádné drama se neodehrálo, sám jsem se rozhodl, po zralé úvaze. Deset let ani kapku a nic mi nechybí. Deset let jsem se nepozvracel, deset let mě nezabolela hlava a mé svědomí je čisté, žádné výčitky, žádná – s prominutím – kocovina... Nepij, Mňau, je to hnusné! 

Na stará kolena jsem se vrátil do Spáleného. Jako vlaštovka do loňského hnízda, jenže po mnoha letech v teplých krajích... Jako bych bezděčně spolkl návnadu a kdosi cosi si mě přitahuje, navíjí navijákem a já se ří­tím tam, odkud jsem utekl. Jsem tu zas. Není to snaha uzavřít kruh a spojit konec s počátkem? Co když tou­žím po staré bolesti... Třeba jsem had, který se požírá od ocasu. 

Město bylo plné lidí, všichni někam spěchali. Ale nespěchali tam spolu, nýbrž každý si za svým spěchal sám. Vzájemně se míjeli podle toho, jak se jejich smě­ry křižovaly, vrhali na sebe kradmé, nevraživé pohledy. Měli na sobě plesnivé jeansové oblečky vyšlé z módy a igelitové tašky čímsi naplněné. Na náměstí stála ješ­tě žulová socha domobranného gardisty Neprojdou!, tvářila se stejně odhodlaně jako za mlada; místo tram­vají vozily pracující do řetězárny trolejbusy, v divadle dávali Prodanou nevěstu s ukrajinským pěvcem v roli Kecala.

Několik původních domů je strženo, co posta­vili v mé nepřítomnosti z betonových prefabrikátů, se drolí, zbořeniště zarůstají kopřivami, lebedou a pelyň­kem černobýlem. – Ze světa jsem si přivezl trakař peněz a postavil z nich dům za městem, v dostatečné vzdále­nosti od ostatních domů. Přece se nevrátím na náměs­tí ke Švarné šenkýřce do těsného pokojíku s litinovými kamínky. Taky jsem si přivezl keramického trpaslíka v nadživotní velikosti; má hnědé kalhoty, žlutou jupku, zelenou zástěru a na hlavě červenou trpaslickou čapku. Kolem krku jsem mu omotal červenou stužku. Takové si děvčata vázala do vlasů. Možná to ještě dělají... Nej­víc sluší černovláskám. Volám na něj Vezekmíne, ale ve skutečnosti se jmenuje Antonín – po mně. 

Můj dům vězí ve volné krajině. V krajině zvlněné jako moře: mírné kopečky a mělké dolíky, smíšené lesy a pole plná kamení, lidí málo. Snad kvůli té krajině jsem se vrátil. Kvůli čemu se vracejí vlaštovky?