Erwin Mortier 

Marcel 

2013, Paseka, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

Dům se podobal všem ostatním v ulici: trochu shrbený po dvou stoletích bydlení, vichřic a válek. Nad živým plotem se mezi dvěma komíny vinula křivá páteř z tašek. Okna byla více méně přiopile zasazena do fasády a u zárubně visel pár dřeváků osázený petúniemi. 

Ve většině pokojů sídlilo temné předpeklí, chladivé v létě, studivé v zimě. Jinde cihly nasákly pachem obědů celých generací, jako třeba v kuchyni, kde mastnota kapala ze stropu. Sklep uchovával, půda zapomínala. 

Koncem srpna z podlahy lezla zima. Večer už byl venku cítit mráz. Než přišly deště, táhly se mraky někdy tak nízko nad taškami, až se zdálo, že je hřeben střechy rozčísne. Světlo prořídlo. Tráva v sadu se třpytila ještě dlouho po poledni. Zahrada zahýřila odstíny, které jí ještě zbývaly, a zešedivěla jako náhrobky na nedalekém hřbitově. 

Tam mě babička brávala každý rok, ale sama tam chodívala téměř denně. Ani ne pět zatáček od zahradního plotu spali její mrtví. O Dušičkách nekupovala kytice. Den co den na hrobech kvetly kopretiny. To jí stačilo. Pamětním deskám zdobeným porcelánovými růžičkami se vysmívala. Měla vlastní nápisy, v žule své duše. 

Byla tak trochu chůvou naruby. Ona své mrtvé jen tak zmizet nenechá! Jakmile je pohřbili, stala se jejich tělem zem. Hráběmi jim česala kadeře do pěšinky a zastřihovala keře kolem náhrobků, jako by jim stříhala nehty. Snubní prsteny se již ze studených prstů přestěhovaly na teplé ruce těch, kdo po nich zůstali. Brýle jim složila a uklidila nahoře na půdě do zásuvky, kde se už dlouhými sarančími nožičkami do sebe chaoticky zamotalo tolik jiných. 

Po každé zádušní mši roztáhla závěsy v pokoji s okny do zahrady, vytáhla roletu a převlékla povlečení. 

„Všecky nás to čeká,“ předhazovala mi. Odhrnula peřinu. Šup do postele, bez odmlouvání. Ze smuteční kaple se zas stal pokoj pro hosty. 

Budík na nočním stolku vrzavě požíral vteřiny. Fosforově zelený ciferník ve tmě strašidelně svítil. Pod peřinou jsem ani nedutal ze strachu, abych nevzbudil všechny zbloudilé duše z pérové matrace, která při sebemenším pohybu mrzutě zanaříkala.