Orhan Pamuk

Muzeum nevinnosti

2013, Argo, přeložil Petr Kučera

1. Nejšťastnější okamžik mého života

Byl to nejšťastnější okamžik mého života, a já to nevěděl. Kdybych to věděl, dokázal bych si to štěstí uchránit? Vyvíjelo by se všechno úplně jinak? Ano! Kdybych si uvědomil, že to byl okamžik dokonalého štěstí, nikdy bych si ho nenechal proklouznout mezi prsty.

Ten nádherný, jedinečný okamžik, kdy celé mé tělo zaplavil hluboký klid, trval možná pouhých pár sekund, ale mně připadal dlouhý jako celé hodiny, celé roky. V pondělí 26. května 1975 kolem tři čtvrtě na tři jako bychom byli na chvíli zbaveni my viny a hříchu, trestu a lítosti a svět zákonů gravitace a času. Políbil jsem Füsunino rameno, zpocené horkem a milováním, pomaličku ji zezadu objal, vstoupil do ní a lehce ji kousl do levého ucha, načež se jí uvolnila náušnice, dost dlouho jako by zůstala viset ve vzduchu a potom sama od sebe spadla. Byli jsme tak šťastní, že jsme tuhle náušnici, jejíhož zvláštního tvaru jsem si ten den vůbec nevšiml, sotva zaznamenali a líbali se dál.

Venku se blyštělo nebe dočista vymetené od oblak, tak typické pro jaro v Istanbulu. Lidé, kteří se dosud nezbavili svých zimních návyků, se na ulicích potili horkem, ale uvnitř budov, v obchodech a pod lipami a kaštany bylo pořád ještě chladno. Cítili jsme, že podobný chlad se line i ze zatuchlé matrace, na níž jsme se milovali a jako šťastné děti na všechno kolem sebe zapomněli. Otevřeným balkonovým oknem zadul jarní větřík vonící po moři a lipách, nadzvedl tylové závěsy a spustil nám je zvolna na nahá těla, chvějící se chladem.

Ze zadního pokoje bytu ve druhém patře, z postele, na níž jsme leželi, jsme na dvorku za domem viděli hlouček chlapců, jak za sprostého nadávání hraje v květnovém horku fotbal, a když jsme postřehli, že všechny ty oplzlosti, které jeden na druhého křičeli, my právě přesně do písmene děláme, na chvilku jsme se uprostřed milování zarazili, podívali se jeden druhému do očí a usmáli se. Naše štěstí však bylo tak hluboké a tak veliké, že jsme na tenhle žertík, který nám ze dvorku za domem poslal život, zapomněli stejně rychle jako na onu náušnici.

Když jsme se den nato znovu setkali, řekla mi Füsun, že postrádá jednu náušnici. Já jsem vlastně tu náušnici, jíž se na špičce houpala iniciála jejího jména, po Füsunině odchodu zahlédl zapadlou mezi modrými prostěradly, ale namísto abych ji odložil stranou, jsem si ji z nějakého divného popudu strčil do kapsy u kabátu, aby se neztratila.

„Je tady,“ řekl jsem a sáhl do pravé kapsy svého kabátu, přehozeného přes opěradlo židle. „A hele, není.“ Na chvíli jsem vycítil nějaké zlé znamení, předzvěst neštěstí, ale pak mi ranní horko připomnělo, že předtím jsem měl na sobě jiný kabát. „Musela zůstat v kapse mého druhého kabátu.“ 

„Zítra ji prosím přines, nezapomeň na to!“ zdůraznila Füsun s očima dokořán. „Moc pro mě znamená.“ 

„Dobře.“ 

Füsun bylo osmnáct a byla to moje vzdálená chudá příbuzná, na jejíž existenci bych si ještě před měsícem sotva vzpomněl. Mně bylo třicet a měl jsem si vzít Sibel, která se ke mně podle všech dokonale hodila.